Hra o pevnost Lendal

1. díl

Rodu se zamyšleně rozhlížel po místnosti, svíce uprostřed stolu již zpola dohořely. U spodního vchodu do sálu nervózně přešlapoval postarší snědý muž. Byl oděn v těžké plátové zbroji, u pasu byla vidět karmínově červená pochva, ze které vyčuhoval jílec krátkého meče. Rodu si poposedl. Seděl tady už dobrou hodinu. Jediné co mu dodávalo trpělivosti byl poloprázdný měch vína který si přinesl s sebou. Nespouštěl oči z muže u vchodu. Měl prošedivělé vlasy a plnovous, jeho ostré rysy mu připomínaly jeho mrtvého strýce, svého času vůdce tlupy banditů u Medvědí hůrky.

Kdesi na konci chodby se ozval skřípot otevírajících se dveří, a lehké kroky. Z chodby se po chvíli vynořil vysoký štíhlý elf. Podle jeho snědé pleti a modému tetování, které se táhlo od obočí až po bradu, Rodu usoudil že je to lesní elf. Muž který do této chvíle přešlapoval u vchodu náhle promluvil.

"Tak už jsme tři. Jsem zvědavý kolik nás ještě přijde." Jeho hlas byl hrubý, hluboký. Za celou dobu so zde Rodu seděl ho neslyšel promluvit."Teprve tři? Myslel jsem že jdu moc pozdě, cestou mě zdržela smečka vlků. Dalo mi dost práce je střást." řekl tiše elf a hlasitě se zasmál. "Setřást smečku vlků?" Vyprskl Rodu, a dusil se vínem, které překvapením vdechnul. Elf se podíval směrem ke stolu, a začal se Rodua prohlížet. Jeho jemně žluté oči se v tlumeném světle svící leskly. Pomalu pozvedl oči a zkrabatil čelo. Z jeho výrazu se dalo vyčíst lehké opovržení nad tím co vidí. Lehce podnapilý Rodu se těžkopádně zvedl ze židle a pomalu začal obcházet stůl. Elf ho stále mlčky sledoval.

Když došel aš k elfovi, natáhl svou ruku a řekl. "Mě říkají Rodu, Rodu Darebák." Mladý elf chvíli stál a rozpačitě koukal na nataženou ruku, ale pak si sundal rukavici, a pozdrav opětoval. "Moje jméno Eglir, řečený Rychlý. Zajímá mne odkud pocházíš." Rodu se zamyslel. Odkud vlastně pochází? Hlavou se mu honil nespočet myšlenek. Jeho rodina odnepaměti žila v Říčním háji, městečku asi dvacet mil od Kynne. Ale co on. Od té doby co zemřeli jeho rodiče žije po různých hostincích a sklepeních různých domů. Nemá žádné stále bydliště, proto si svou odpověď pečlivě promyslel. "Mým domovem je svět po kterém kráčíme." řekl. Eglir se hlasitě zasmál, došel ke stolu, vzal si kus kozího sýra a začal pomalu jíst. Muž který zatím jejich krátkému rozhovoru jen přihlížel, se přesunul taktéž ke stolu a posadil se do čela. "Počkáme na ostatní. Snad už brzy přijdou, začínám se nudit."

"Ty, černochu. Jak se vlastně jmenuješ?" Řekl Rodu a zadíval se na něj. "Mě říkají Thakal. Pocházím z Cherubimu. Moje rodina tam vlastní loď, převážíme zboží a lidi z pevniny na Větrné ostrovy. Občas také jezdíme se zbožím kolem pevniny, ale to moje rodina dělá jen zřídka." Řekl a usrkl medovinu ze svého korbelu.

 "Takže ty si mořeplavec?"

 "Já? Ne, ale moji bratři a sestry ano. Když jsem byl dítě jezdíval jsem, ale pak jsem se dal naverbovat císařským vojskem."

Eglir strnul. "Takže ty si voják?" Zeptal se a v jeho tváři byl znát šok.

"Cože, voják? Ne, už dávno ne. Už jsem starý a mimo službu císaři. Mám teď krásný dům v jedné malé vesničce poblíž Kynne, kde žiji se svou dcerou." Řekl a usmíval se při vzpomínkách na jeho dceru. Eglir se evidentně uklidnil. Z chodby se opět ozval skřípot. Čtvrtý člen přicházel.