Hra o pevnost Lendal

6. díl

Gauwilh stál pevně rozkročen v rámu vyvrácených dveří. Za jeho obrovskými kulatými rameny bylo vidět zřícené kamenné schodiště, matně osvětlované měsíčním svitem z malého lomeného okna.

 "Ještě kousek... zaber..." Oddychoval ztěžka.

 "Nemůžu!"

 "Ale no tak... Už naposledy..."

 "Au to bolí! Moc to bolí!"

Z místnosti se ozvalo hlučné kamenné zaskřípění, a poté tupý náraz na podlahu. "Tak si volná děvenko. Doufám že to stálo za tu námahu." Ušklíbl se Gauwilh

 Wynna se odvalila ke stěně a zhluboka oddechovala. "Asi mám zlomenou nohu." Řekla a dívala se na nohu, která bezvládně ležela na zemi, a byla velmi nepřirozeně zkroucená.

 "To je pěkná blbost, ukaž." Odvětil, a začal za nohu neurvale tahat.

Rodu zaslechl pronikavý ženský křik. "Au, nech toho... Pusť to... Hlupáku, podívej co si udělal, bolí to ještě víc než předtím." Ozvalo se z chodby, a Rodu už nyní jasně viděl o koho jde.  Gauwilh se hlasitě zasmál. "Bábovko. Nic nevydržíš." Řekl, a stále se smál.

 Rodu vešel do polorozbořené zbrojnice. "Co se tady stalo? Wynno ty jsi zraněná?" Blekotal překvapeně.

 "Asi mám zlomenou nohu." Řekla znovu, s bolestným úšlkebkem ve tváři.

 Rodu se sehnul k její bezvládné noze, a začal ji prohmatávat, na což se mu bylo odpovězeno hlasitým sténáním. "Není zlomená, je jenom..."

"Jenom co?"

 "Jenom zhmožděná. Kost by měla být v pořádku, aspoň myslím."

 "Budu moct chodit?"

 "Nevím, nejsem felčar, ani ranhojič."

 "Pomoz mi vstát."

Wynna se s pomocí obou mužů nakonec postavila, ale snažení bylo doprovázeno kletím, a všemožnou změtí nadávek. Konečně měl Rodu čas se po místnosi rozhlédnout, přestože kromě spadlé části stropu, a starého krbu plného sazí, zde nebylo moc k vidění.  "Tak to bychom měli, prcku. Hele můžeš na chviličku? Rád bych si s tebou o něčem promluvil." Řekl Gauwilh svým monotonním hlubokým hlasem. Rodu se otočil k Wynně. "Zvládneš to?" Zeptal se tiše. Mlčky přikývla.

Poté co se Gauwilh ujistil že je nikdo neslyší, zavřel dveře a otočil se k Roduovi. V pokoji byla tma, a stěží byly vidět obrysy věcí. Gauwilhova silueta byla přinejmenším děsivá, a Roduho se začaly zmocňovat obavy a strach, jak mlčky přecházel sem a tam. Děsivé ticho nakonec prolomil jeho hlas. "O čem si chtěl mluvit?" Řekl netrpělivě.

 "Víš jak ten paranoidní elf mluvil o tom že tu kromě nás někdo je..."

 "Ano, vzpomínám si na to."

 "No tak abych byl upřímný, nejdříve jsem si myslel že je to hloupost, dokud jsem také někoho nezáhlédl..." Řekl tajemně.

 "Opravdu? Kde?"

 "Když jsem šel do severní věže, kde jsem našel Wynnu pod troskami stropu, který se na ní zřítil."

 "Seš si ale jistý, že si někoho viděl?" Rýpal nedůvěřivě Rodu.

 "Ano... Asi ano. Byl to sice jen obrys, byla tam tma, ale asi... Ano, ano..."

Rodu se zachvěl, ačkoliv stále nevěřil, že by na hradě mohl ještě někdo být, ale to co právě Gauwilh řekl ho dost znepokojilo. Místnost se pomalu zalila světlem, a odhalila nespočet pavučin všude po vlhkých stěnách. "Jenom mu to prosím neříkej." Řekl mezi dveřmi Gauwilh. "Nechci vypadat jako hlupák, alespoň ne před tím šíleným elfem." "Máš mé slovo." Přikývl Rodu, a sledoval jak Gauwilh zmizel ve tmě. Dveře se opět pomalu zavřely a místnost se opět nořila do temnoty.