Hra o pevnost Lendal

5. díl

Rodu zamyšleně vešel do dlouhé haly, která dříve sloužila jako sklad potravin pro kuchyň. Byla těměř vyklizená, jen sem tam se válela nějaká bedna, nebo sud. Vedly odtud 3 chodby. Jedna k pokojům pro hosty, aby služebnictvo mohlo nosit potraviny až hostům pod nos, druhá pokračovala dál, a pak ústila v ponuré, neosvětlené schodiště, a třetí vedla do zadní části kuchyně. Jedinými živočichy v místnosti byl párek krys, který se společně choulel v koutě. Rodu si všiml popisku u druhé chodby vedoucí z haly.

"Ubikace pro služebnictvo - první poschodí" Stálo na malé, zrezivělé kovové tabulce pokryté pavučinami. Rodu pomalu přešel spadlý trám, který ležel u vchodu do chodby, a postupoval dál směrem k ztemělému schodišti. Jeho myšlenky se ubíraly směrem k tomu co se stalo. I přes množství alkoholu které vypil, dokázal stále Rodu uvažovat o tom kdo by mohl být vrah. Historce, že je na hradě někdo šestý, nevěřil ani za mák.

Schody byly úzké, kamenné, hrubě otesané. Strop byl velmi nízko, a občas se o něj Rodu udeřil do hlavy. Žádná prvotřídní práce, ostatně kdo by utrácel za své služebnictvo. Klesající chodba končila masivními bronzovými dveřmi, s mohutným kruhovým mosazným madlem. Rodu opatrně zatlačil, dveře se s ohlušujícím hlukem začali pomalu otvírat. Uvnitř byla naprostá tma, pochodně byly pohaslé, světlo dopadající z venčí nestačilo na osvětlení ubytovacího komplexu. Rodu opatrně vzal jednu ohořelou pochoděň, a napálil ji o jinou, která ještě drobně hořela.

Potemnělá chodba se náhle zalila jemně oranžovým světlem. Po obou stranách byly vchody do jednotlivých pokojů, a pak se chodba rozdělila. Přímo naproti vchodu byla veliká místnost s několika skříněmi a velikým stolem uprostřed. Rodu prošel postupně všemi místnostmi, ale jediné co našel, byly prázdné staré truhly, a hrstku velkých černých švábů. Rodu byl notně popuzen svým neúspěchem při hledání klíče, ale v klidu pokračoval do oné velké místnosti v čele.

Pomalu vytáhl zpodstolu židli, a posadil se. Dřevo bylo staré a ztrouchnivělé, ale Rodu tomu nevěnoval pozornost, a raději se plnými doušky napil ze svého měchu. Víno štiplavě hřálo, jak postupovalo jeho tělem, ale zároveň Rodu cítil že už toho za večer vypil víc než dost. Místností se ozval hlasitý praskot, a Rodu záhy zjistil, že židle na které dosud seděl, nevydržela tíhu jeho těla a rozpadla se. Rodu rozhořčeně zanadával, a pomalu se zvedal ze země. V místnosti nebylo nic, než stůl, židle a několik polic, která každá stála u zdi. Rodu si police jednu po druhé zamyšleně prohlížel. Na žádné z nich nic nebylo, jen na jedné byla malá soška jezdce na koni. Byla bílá, pravděpodobně ze slonoviny, a jevila mnoho známek používání. V pravé ruce jezdec svíral ocelovou standartu s motivem koně, v levé držel turnajové kopí, které však bylo přelomené vejpůl, a jeho druhá polovina ležela u podstavce malé sošky. To ho zaujalo, a pomalu uchopil sošku do ruky.

Soška se při doteku roztřásla, spadla na zem, a začala poskakovat, jako oblázek po vodní hladině. Police se s hlasitým vrzáním pomalu začala odsouvat od zdi, a v pozadí se otevírala ztemnělá chodba, neosvětlená, v rozích visely jemné staré pavučiny, a na konci bylo vidět strmé schodiště. Úzká klenba držela nazelenalý, houbami porostlý strop. Kapky vody v pravidelných intervalech dopadaly na dlážděnou podlahu. Po zdech byly rozvěšeny vlajky, podobné jako na standartě onoho jezdce v hale, okrově žluté, s jemně hnědými pruhy na obou stranách a s černým koněm na zadních uprostřed.

Poté co Rodu ušel několik desítek stop úzkou chodbou, uzřel vchod do spoře osvětlené místnosti, lehce zahalené jemným mlžným oparem. Ze zdi vytékal pramen čisté ledové vody. Malý vodopád poté padal do hrubě vyhloubeného koryta, které odvádělo pryč přebytečnou vodu. Rodu nechtěl ztrácet mnoho času, a tak rychle postupoval dál, až k dalšímu schodišti, na jehož konci byla 3 a půl stopy vysoká dřevěná přepážka, s velkou kovovou pákou nalevo od ní.

Rodu velmi nemotorně prolezl přepážkou, a octl se, k jeho překvapení, v zadní části kuchyně. Konec tajné chodby byl v malém nenápadném kredenci v rohu. Rychle se postavil na nohy, a těžkopádně šel vstříc místu kde stále ležel na zemi Thakal v kaluži krve. Opatrně ho překročil, a vydal se ihned do hlavního sálu.

Už z dálky slyšel vzrušené mužské hlasy. Jeden byl hluboký, hrubě znějící, zatímco druhý byl o něco vyšší, elegantní, ostrý a plný života. Rodu vešel bočním vchodem, a v tu chvíli Eglir i Gauwilh náhle ztichli. "Neruším?" Řekl s jistou dávkou arogance Rodu.

 "Ne, ba právě naopak, už jsem měl strach že si se také ztratil!" Řičel Eglir.

 "Cestu k dobrému pití si najdu vždycky." Uchechtl se Rodu. "Tedy pokud jste už všechno nevypili..."

 "Nedělej si legraci, Wynna zmizela! Šla do..."

 "Do západní věže. Byli jsme tam, ale nenašli jsme ji." Řekl tiše s obavami ve tváři Gauwilh.

 "Určitě je taky mrtvá! Někdo nás tu jednoho po druhém zabíjí!" Vykřikoval Eglir a vypadal dosti zoufale.

 "Není mrtvá. Proč by byla mrtvá. Kdo by..." Řekl Rodu snažíc se Eglira uklidnit.

 "Zabít? Nevím! Proč musel zemřít ten starý černoch? Je to šílenec který si tu s námi hraje jako si kočka hraje s myší!"

 "No, tak nevim komu to teď tady budeš povídat, my jdeme všichni pryč. Že jo?" Řekl Rodu a loktem dloubnul do Gauwilha.

 "Ano. Ano asi ano." Odpověděl nepřítomně a pomalu se vykolébal po schodech nahoru a zamířil do jižního křídla hradu.

Po jeho odchodu Eglir okamžitě přiskočil ke stolu a začal si něco tiše mumlat pro sebe. Klepal se, a lehce poklepával ukazováčkem na jeden s dlouhých stolů v sálu.

 "Opravdu si myslíš, že je tu kromě nás ještě někdo?" Řekl po chvíli Rodu.

 "Kdo by to jinak udělal?" Odvětil tiše.

 "Nevím. Možná ty. Možná ten tlusťoch. Možná ta holka..."

 "Já ne! Víš já... Já... Nechci umřít. Ještě ne..."

Rodu ustaraně přešel po místnosti. "Já nechci o nic víc, ale... Ale taky se nemůžu zbavit dojmu, že vraždil jeden z nás." Řekl s napětím v hlase, a začal si pohrávat s načervenalým jablkem které sebral ze stolu.

"Ne to není možné. Toho by nebyli schopni. Ne... Ne to ne..." Opakoval neustále Eglir a hystericky při tom bušil pěstí do stolu. "No. Jdu najít toho nakynutého páchnoucího stájníka. Asi šel hledat tu holku, nakonec by mohl být užitečný." Řekl neutrálně, a s jemným usměvem ve tváři vyšel po schodech, kam předtím šel Gauwilh, a tiše opustil sál.