Hra o pevnost Lendal

8. díl

Rodu se zhluboka nadechl, a pak, když si byl jistý, že už nebude zvracet, se opět pomalu otočil směrem k mrtvole mladého elfa. Jeho špinavě blonďaté, až skoro hnědé vlasy mu padaly do tváře, a zakrývaly jeho modré tetování, které se táhlo od brady, přes rty, a pravé oko, a ztrácelo se ve vlasech. Zavřená oční víčka skrývala jeho hluboké žluté oči, ze kterých i po smrti stále plálo šílenství, které ho v jeho posledních chvílích sužovalo.

Z břicha mu trčel krátký ocelový meč, s dřevěným jílcem, pravděpodobně z buku, a drobnou obdélníkovitou hruškou, zdobenou různými ornamenty. Rodu rychle vytáhl meč z břicha, což způsobilo pád Eglirova těla na zem, a položil ho na dřevěnou lavici vedle dveří do přístěnku, kde mrtvolu našel. Pevně ho uchopil za ramena, a opět ho opřel o stěnu, přesně do polohy jak ho našel, poté uchopil zkrvavený meč, otřel ho, a pomalu začal sestupovat z věže dolů.

Při cestě dolů, se trofejní hlavy zdály mnohem děsivější, ale Rodu to dával za vinu šoku, který právě zažil, a strachu, který stále měl. Cestou z věže neustále přemýšlel, a byl si stále jistější, že v tom celém má prsty Wynna. Z očí mu číšilo naštvání, a zlost. Jak jen mohl být tak slepý. Ty její hrané šoky, fingovaná zranění. Šel rychle, neohlížel se, vlastně ani nevěděl kam jde, byl zmatený a vystrašený. Jediné co prolamovalo absolutní ticho, byly kapky vody odkapávající ze stropu, a jeho pravidelný hluboký dech. Byla zima, až od úst stoupala pára. Ale on nepolevoval. Stále šel. Stále vpřed.

"Sakra!" Vykřikl nakonec, a zoufale udeřil oběma rukama do dveří, až mu z ruky vypadl meč, který s kovovým zařinčením dopadl na zem. Klečel na zemi, s rukama opřenýma o robustní dubové dveře, které se mu nepodařilo otevřít. Po tvářích mu tekly slzy. Slzy hořkosti, strachu a zoufalství. Nevěděl kde je, ani jak dlouho šel, jen věděl, že dál se nedostane.

Ještě jednou zalomcoval dveřmi, a pak se o ně rezignovaně opřel, dívajíc se na schody po kterých přišel. Temnou chodbu lemovaly staré a mokré dřevěné trámy, o nichž pochyboval že by mohly unést tak širokou kamennou klenbu jako byla tato. Pomalu zavíral oči. Byl tak unavený. "Ale, ale, ale..." Ozvalo se ze tmy.

 "Kdo...Kdo je tam?" Otázal se, a hbitě si promnul oči, které ho ihned začali ostře pálit kvůli špíně, kterou si tam právě zanesl.

 "Kdo bys tak myslel." Uchechtl se hlas ze tmy.

 "Nevím, ale myslím, že už je mi to vlastně stejně jedno." Řekl rezignovaně, a kuckavě se zasmál.

 "Ano. Víš, vlastně si měl dnes večer smůlu." Ozvalo se opět, a na chvíli se odmlčel. "Byl si ve špatný čas, na špatném místě."

 "O čem to sakra mluvíš." Řekl Rodu, a začal rukou šátrat ve tmě.

 "Byl... Byl to skvělý..." Utichl. "Ano, ano byl to skvělý plán... opravdu skvělý plán." Opakoval rychle.

 Rodu se nervózně zavrtěl, a pokusil se posadit.

 "A TY! Všechno si zkazil! Můj... Můj zatraceně skvělý plán." Vykřikoval, už rozhodně o něco blíže než předtím.

 "Jaký plán, nemám nejme..."

 Prostor náhle zalilo ostré oranžové světlo, které na krátko Rodua oslepilo.

Matně vnímal osobu před sebou.   "Ne to není možné!" Vyhrkl Rodu.

 Gauwilh zvedl pohodeň nad hlavu, a zavěsil ji do držáku, aby byla místnost rovnoměrně osvětlena, a začal mluvit.

 "Nečekal si mě, že?"

 Rodu se neohrabaně nalepil co nejtěsněji na dveře, a ze široka koukal na zjevení před ním. Gauwilh měl na sobě velkou tuniku, rozhodně mnohem větší, než když ho naposledy spatřil. Byla na ní obrovská krvavá skvrna, která byla dost velká na to aby se prosákla skrz látku. Na rameni měl opřené obrovské kladivo, jehož rukojeť pevně svíral, a u pasu se mu houpala vrhací sekera. Byl mnohem hubenější, což asi způsobilo proč je mu ta tunika tak velká.