Hra o pevnost Lendal

4. díl

Rodu si rychle uvědomil, že námaha a práce, kterou vynaložil na otevření truhly, byla asi zbytečná. Uvnitř truhly leželo staré oblečení, které bylo již ve značném stádiu rozkladu. Všechno bylo zaprášené, a na některých kusech, zejména na něčem, co vzdáleně připomínalo hedvábnou tuniku, rostly obrovské zelené plísně. V bedně se to také hemžilo švábi a blechami, ale Rodu se tím nedal odradit a začal se v truhle přehrabovat.

Po odkrytí první vrstvy starých hadrů, objevil vcelku neporušenou vlněnou tuniku, byla mordá, na omak trochu drsná, ale Rodu usoudil že by mohla být pohodlná, kdyby se jak dlouho neválela v této truhlici. Opatrně ji vydnal ven, a začal s ní velmi rychle, v pravidelných intervalech třást, aby se ujistil, že uvnitř není žadný šváb, blecha, nebo jakýkoliv jiný podobný hmyz. Když už pomalu končil s třepáním, cosi vypadlo ze záhybu oděvu, a s cinkavým zvukem dopadlo na zem. Pomalu se pro to ohnul, byl to krásný zlatý náhrdelník. Na řetízku byly dva soustředné zlaté kruhy, a uprostřed nich byl nádherný zelený smaragd, stále ještě krásně vyleštěný a bez známek poškození.

Rodu se pousmál nad tímto objevem, a přesvědčen, že v truhle jistě ještě něco podobného najde, začal horlivě přehrabovat obsah truhly. Za kolik by ho mohl prodat? Neznal moc kupců, ale jedno jméno ho napadlo. Udlak Jednoruký, starý blázen a bývalý zločinec. Za jeho mládí to byl nejlepší kapsář v Heljermu. Ale pak ho chytili, a jeho kapsářské kariéře, jestli se tomu dá tak říkat, byl konec. Poté co mu veřejně usekli ruku, se protloukal jak mohl, a na stará kolena se stal překupníkem právě takového zboží co Rodu potřeboval. Neustále ho neopouštěla jediná myšlenka. Kolik za něj dostane. Možná 20 stříbrných, možná ale taky méně, ale i tak by to stačilo na jídlo, pití a nocleh na pár týdnů.

Z jeho úvah ho náhle vytrhl zoufalý ženský křik. Rodu okamžitě zvedl hlavu od truhly, a snažil se zjistit odkud křik přichází. Rozeběhl se směrem do sálu, křik byl stále silnější a zoufalejší. Rychle zamířil do postraní chodby, vedoucí pravděpodobně do kuchyně. Křik byl stále silnější a najednou utichl docela. Rodu se rozběhl, odhodlaný zjistit co se děje. Proběhl chodbou a dorazil k otevřeným dveřím do první místnosti kuchyňského komplexu. V rohu seděla Wynna, třásla se. Měla zakrvácené šaty, a ruce celé od krve. Hned za dveřmi ležel Thakal. Ve vlasech měl obrovskou zakrvácenou ránu, způsobenou pravděpodobně tupým předmětem. Rodu ho překročil a vydal se k Wynně, celá se třásla a nebyla schopna jediného slova. "Co se tady stalo?" Vyhrkl ze sebe Rodu. "Ty si mu něco udělala?" Zeptal se.  Wynna se na něj zoufale podívala. "Ne... Ne... Já, já jen..." Koktala.

 Do místnosti náhle vběhnul Eglir následován Gauwilhem.

Eglir ze široka otevřel pusu, odrvátil pohled od těla a vyzvracel se do chodby. Gauwilh se konsternovaně díval do místnosti. Na stole byla krvavá skvrna, obě židle byly povalené na zemi, a místnost osvětlovalo tlumené světlo z krbu. "Pomoz mi ho otočit." Houkl Rodu na Gauwilha.

Gauwilh mlčky přešel k tělu, chytil ho za ramena a pomohl Roduovi, který držel nohy, ho otočit. Všem v místnosti se naskytl hrůzný pohled. Thakal měl proříznuté hrdlo, a vydloubané obě oči. Z hrdla už netekla krev, ale i tak tělo leželo v obrovské kaluži rudé tekutiny. Eglir na chodbě zvracel už podruhé a Wynna stále seděla v rohu místnosti. Už se netřásla, ale hleděla do prázdna. Její neurčitý pohled nenaznačoval nic, možná jen obrovský šok, kterým si musela projít.

Rodu ze sebe setřásl poslední zbytky překvapení, a projevil snahy o konstruktivní myšlení, které mu ale hatila notná dávka vína a medoviny, kterou během večera vypil. "Tady končí legrace, někdo, někdo ho zabil!" Vykřikoval Eglir, když se vrátil z chodby. "Skutečně? Někdo ho zabil? Děkujeme za upřesnění, to bychom sami nezjistili." Řekl kysele Gauwilh, který byl asi nejméně vyveden událostí z míry.  "Přestaňte se hádat." Okřikl je Rodu. "Někdo ho zabil. Ale jak ho mohl někdo zabít, když na hradě jsme jen my, a nikdo z nás nemá zbraň."

 "Nejsme tady sami. Někdo tady je, sleduje každý náš krok, a určitě nás jednoho po druhém zabije!" Křičel hystericky Eglir, na což mu bylo odpovězeno hlasitým Roduovým smíchem.

 "Nikdo tady není, to je hloupost. Musí pro to být nějaké jiné vysvětlení." Zabručel tiše Gauwilh a pohladil si svoje velké břicho.

 "Taky myslím." Přikývl Rodu a začal si zkoumavě místnost prohlížet. "První jsem přišel já. To už Wynna nekřičela." Pokračoval.

 "To ona! Určitě to udělala!" Křičel neustále Eglir.

 Wynna se pomalu zvedla ze země. Až teď bylo vidět, kolik cizí krve na sobě má. "Já.. To neudělala." Řekla tiše.

 "Tak proč si tedy celá od krve?" Dožadoval se neurvale odpovědi Eglir.

 "Spadl na ní." Vložil se pohotově do výslechu Rodu. "Vidíte tu zakrvácenou zeď? Tady stál, a když Wynna otevřela dveře, spadl na ní. Proto je tak zakrvácená."

 Eglir na něj nedůvěřivě koukal, ale asi mu to jako odpověď stačilo, protože záhy řekl. "Dobrá. Jsi nevinná, ale pořád nevíme kdo to udělal."

 "Ne, ale zjistíme to." Řekl Rodu s úsměvem. "A jestli pro nás bohové přichystali takovýhle konec, tak ať." Dodal, a odešel z místnosti.

 "Počkej. Co s ním uděláme?" Zeptal se Gauwilh zmateně.

 "Nic, necháme ho tady." Odpověděl Rodu, a zmizel v chodbě vedoucí do hlavního sálu. Gauwilh jen pokrčil rameny, a vydal se za ním, překračujíc Eglirovy zvratky.

Když do hlavního sálu dorazila i Wynna s Eglirem, Rodu už se dávno opět nalíval střídavě vínem a medovinou. Eglir se na Rodua pohoršeně podíval, ale Rodu si jeho pohledu nevšímal, a dával větší pozornost své poloprázdné číši. Gauwilh seděl zamyšleně v čele stolu a pomalu usrkával černé pivo ze svého korbele, a přikusoval k tomu kus tvrdého sýra. Rodu si všimnul že se Eglir podezdřívavě dívá na ochozy kolem sálu, a lehce se zasmál. "Kdyby tady někdo byl, už bychom si ho dávno všimli, nemyslíš?" Řekl. "Ano." Přikývl Gauwilh, ale Eglir se své teorie nevzdával. "Co když ho Thakal viděl, a proto musel zemřít?" Řekl vyděšeně Eglir.

Rodu na chvíli přestal pít a zamyslel se. To byla dobrá myšlenka, ale hned jí zase zavrhul, dopil víno které mu ještě zbylo a pomalu vstal od stolu. "Nevím jak vy, ale já strach nemám, a jdu hledat ten zatracený klíč. Jestli tady je nějaké nebezpečí, ten klíč nás ho rychle zbaví."