Hra o pevnost Lendal

3. díl

Rodu se nahnul nad stůl, a dolil si vína ze svého měchu. Nevěřil že ostatní maji naději klíč najít tak rychle. "Času dost." Uchechtl se pro sebe, a dychtivě se napil ze své číše.

Víno už pomalu docházelo a z venku se ozval hrom. V sálu se najednou objevila Wynna, celá zaprášená a ve vlasech byly vidět zbytky pavučin. "Když jsem do toho šla, netušila jsem jak hrozná je tohle barabizna." Řekla rozezleně, přešla ke stolu a dychtivě se napila medoviny.

"Slavíkova výběrová" stálo na lahvi. "Alespoň tu máme dobré pití." Řekla. Rodu se zachechtal, a napil se ze opět ze své číše. "Jestli dovolíš, podívám se teď do knihovny já." Řekl a nasadil kyselý výraz, který vyjadřoval s jakou ironií to řekl. Opatrně se zvedl z dřevěné židle, v prvních momentech se mu podlamovala kolena, ale pak si dodal odvahy a postavil se. Celý svět se drobně motal, ale to mu nezabránilo namířit si to přímo k chodbě vedoucí do knihovny.

Rodu opatrně otevřel staré dřevěné, železem pobité dveře. Při otvírání notně skřípaly, a otevřít je chtělo notnou dávku síly, ale to ho neodradilo od úmyslu se dostat dovnitř. S rozeběhem vpadl do dveří, v pantech to hrozivě zapraskalo, a dveře se s ohlušující ránou sesunuly na kammenou podlahu. Uvnitř to vypadalo hrozivě zanedbaně. Na policích byl prach, knihy poličkách blízko podlahy byly okousané od krys. Celá místnost byla pokryta pavučinami, a vzdáleně připomínala jakési obrovské pavoučí hnízdo.

Rodu opatrně přešel několik povalených polic s knihami, a začal se přehrabovat v jedné z nich. Bylo tam plno starých knih. Ty, které nebyly ohlodané od krys, se ještě dali přečíst, ale jinak byla většina zničená a nečitelná. Rodu pomalu postupoval dál do místnosti, prodírajíc se haraburdím na zemi. V zadní části knihovny nebyly police ještě tolik schnilé, a těměř všechny knihy v nich byly čitelné.

"Noční horské šelmy" bylo vyryto na hřbetu knihy. Rodu ji pomalu uchopil, otřel z ní prach a pomalu ji otevřel. Byla v docela dobrém stavu, pokud si odmyslíme obrovskou páchnoucí krvavou skvrnu, která pokrývala několik počátečních stran. Při čtení vzpomínal, jak před pár měsíci zabil medvěda, a dostal za něj tolik peněz, že je ještě měsíc potom utrácel za pití v hospodě. Zasmál se když na to vzpomínal. 

Ve vchodu do místnosti se náhle zjevil Eglir. Překvapeně koukal na zničené dveře, a pak ze sebe vykoktal. "Co se tady stalo. Slyšel jsem rámus, teď vidím ty dveře, a tak mě napadlo..."  "Nedaly se otevřít, trochu jsem do nich praštil. Nic záživného, věř mi." Skočil mu do řeči Rodu, a pomalu se připotácel k němu. "Už jsem tady skončil. Nic než staré krámy, krysí bobky, a schnilé knihy tu není." Uchechtl se, a odešel ven. Eglir zaraženě stál, a nevěřícně koukal do místnosti. "Tohle je opravdu ta knihovna?" Zeptal se, ale jedinou odpovědí mu byl opilecký smích který se ozýval z chodby.

Rodu prošel sálem, ze stolu uchopil poloprázdný pohár s medovinou, obrátil ho do sebe a poté pohár zahodil. Namířil si to přímo ke schodům do sklepení, ačkoliv jeho stav nenasvědčoval tomu, že by byl vůbec schopen schody sejít. Zpotácel se ze schodů, a vrazil do potemnělé chodby. Jediné osvětlení zde tvořila zpola vyhrořelá pochodeň, zasazená v držáku na konci. Pomalu prošel až k pochodni, a pokračoval dál. Záhy se před ním objevily starobylá dvoukřídlá vrata, asi tak 7 stop vysoká. Na dveřích bylo velice zajímavé klepadlo, ve tvaru lví hlavy, a malá tabulka s nápisem "Sklepení 1. patro - sklad".

Poté co Rodu prudce rozevřel obě křídla vrat, a vešel dovnitř, upoutala ho masivní truhlice s velkou vyřezávanou insignií nějakého rodu, uprostřed které byla malá dirka pro klíč. Kolem truhly stálo několik prázdných sudů, a dřevěných beden. Hbitě se nahnul nad truhlu, a pokusil se jí otevřít, avšak k jeho zklamání, byla zamčená. Rodu nervózně zavrčel, a odplivl si do prachu na podlaze. Začal hledat klíč, nebo cokoliv jiného čím by mohl truhlu otevřít. Po chvíli přehrabování se v haraburdí našel v rohu místnosti starou zrezivělou lopatu. Došel opět k truhle a prudce do ní lopatou udeřil, ale železem pobitá truhla se jen tak poškodit nenechala. Úder vydal tlumený tupý zvuk, a lopata odštípla jen několik třísek na víku. Ačkoliv byl Rodu popuzen počátečním neúspěchem, nenechal se odradit a pokračoval dál ve snaze najít něco čím truhlu otevřít.

Gauwilh se asi truhlu nesnažil bez klíče otevřít. Asi byl moc líný, a nechtěl se tolik namáhat s otevřením téhle zpropadené bedny. Pomyslel si, a svůj zrak upoutal na ztrouchnivělou bednu u zdi. Bylo v ní několik děr, a měla pevně přibité víko, které ale bylo mokré a rostla na něm velká bílá houba. Rodu si usmyslel že se podívá co je uvnitř, všechny ostatní bedny byly totiž suché, a přestože do sklepení stropem zatékalo, této bedny se stropní voda ani nedotkla. Svým nástrojem odsunul nepořádek na zemi, a přibližoval se ke svému cíli, pomalu a jistě, jako kočka co loví myš. Zvedl lopatu prudce nad hlavu a vší silou udeřil.

Bedna se okamžitě rozpadla na několik kusů, ven se vylila neznámá načernalá tekutina, a vylezlo několik velikých černých švábů. Ve vzduchu začal být silně cítit pach schnilého dřeva, a slabý nádech tlejcího masa. Na dně byly skleněné střepy, a několik neznámých drobných kostí, vše zalité malým zbytkem odporně zapáchající černé tekutiny. Rodu si všiml, že v místech kde byla jeho lopata pocákána touto směsí, začal zrezlý kov syčet, vytvářeli se na něm malé krůpěje rezavočerné tekutiny, a na některých místech se kov zcela propálil. Rodu zvětřil šanci na otevření truhly. Zdlouhavě se díval střídavě na lopatu, truhlu, a malý zbytek tekutiny na dně bedny.

Opatrně uchopil svou lopatu, která do té chvíle ležela na zemi, a pomalu ji ponořil do tekutiny. Kov začal silně a hlasitě syčet, a Rodu si uvědomoval že musí postupovat rychle. Hbitě přiskočil k truhle a zarazil lopatu mezi víko a truhlu samotnou. Z úzké štěrbiny, kam lopatu zasunul, se začal linout šedý kouř štiplavého zápachu. Rodu se prudce opřel do násady své lopaty, a snažil se zámek vypáčit.

Asi po půl minutě usilovného snažení, se ozval cinkavý zvuk a vzápětí zapraskání. Násada lopaty se přelomila vejpůl, a Rodu se svalil na podlahu, přičemž zády přistál v kaluži vody. Neochotně se posadil, a tupě zíral na truhlici před ním. Cítil píchavou bolest v zádech, a byla mu zima. Jeho kožená tunika nasákla studenou vodu z kaluže kam před chvílí spadnul. Ale truhla byla otevřená, a on cítil hřejivý pocit zadostiučinění...