Soused Smusa 2/Jiný život (DOKONČENO)

Spolu žijí, spolu zemřou

,,Vrátíš se z nemocnice s nějakým prodivuhodným týpkem, kterého ani neznáš a jedeš za Drekem? Vždyť ani nevíme, kde vlastně je.''

,,Šimone chápu, žes čekal srdcervoucí dojemné setkání.. Ale na to není čas. Sám moc dobře víš, jak nenávidíš Dereka. A vlastně ano, vím kde je. Pošeptal mi to do ucha v nemocnici. Je ve starém metru.''

,,Tak tam v žádném případě nepůjdeme. Co když plánoval, že ti to tenhle řekne a ty se chytíš do jeho pasti? Co když tě pořád ovládá?''

Sklopila jsem hlavu a povzdechla jsem si. 

,,Bože můj tak buď nás vezmi do metra nebo jedeme bez tebe, je mi to fuk.''

Šimon prudce zabrzdil a nebýt pásu, už jsem vyletěla z auta. Podívali jsme se před sebe a uviděli Sama, co nám vlezl do cesty. Sam si vlezl dopředu za Šimonem a my jen bezradně koukali.

,,Ty magore tak seš už vážně debilní? Chápu, že ti ty budova poškodila mozeček, ale až tak? Vole mohl jsem tě zabít!''

,,Tak aspoň vidíš, že dáváš pozor při řízení. A vůbec, kdo je ten maník s pláštěm vzadu?''

Řekl arogantně Sam a když ho chtěl Šimon praštit, začala jsem se smát. Všichni se ta mě tak otočili a koukali, jako kdybych já byla ta divná. Což možná taky..

,,Kluci.. Uklidněte se, už jste jako Derek a Mellisa. Rozhádaní..''

A pořád jsem se smála. Přišlo mi, že je to vtipný, nevím proč.

,,Áďo? Jak víš, že jsou Derek a Mellisa rozhádaní?''

A pak jsem se přestala smát a začala jsem nad tím přemýšlet.. Jak to sakra vím? Jen jsem tak koukala a nic neříkala. Derek se mi zase dostal do hlavy.. To není možné. 

,,Vypadá to, že jedeme.''

Pronesl Sam ustaraně, Šimon kývl a šlápl na pedál. Jeli jsme celkem rychle, ale než se dostaneme z nemocnice k metru, chvíli to může zabrat. 

Mezitím, co jsme jeli jsem si povídala hlavně s doktorem. Je hrozně fajn, jsem ráda že jsem ho na té chodbě potkala.

***

,,Áďo, vstávej, jsme tu..''

A při tomto konejšivém hlasu Šimona jsem otevřela oči. Už byla tma a zdá se, že jsem usla. Byla zima, ale nějak jsem to neřešila. Všichni čtyři jsme si vzali pár věcí a už chtěli jít, když v tom nás zastavil Šimon. 

,,Pro všechny případy.. Mám tu i záložní plán.''

Otevřel kufr, ve kterém měl pět pistolí. Zděšeně jsem se na něj podívala, ale on mi vrazil do rukou zbraň. Pak ji dal Samovi, doktorovi a vzal i pro sebe. Vzal mě do náruče, aby mi pomohl kvůli berlím a všichni jsme šli ke vchodu. Byl už velmi starý a zchátralý a myslím, že jsem cítila smrad mrtvol. První část byla nutná, abychom ji proplazili. Sam šel první a tak nabral všechny pavučiny. Jsem docela klaustrofobik a tohle pro mě byla smrt. Kluci mě utěšovali a pomáhali mi se plazit. Doktor šel poslední a hlídal nám 'záda'. Brzy to skončilo a Šimon mi pomohl vstát a opět mě vzal do náruče. 

Metro bylo velmi staré, cítila jsme zatuchlinu. Byl tu nepořádek, hodně prachu, stříkačky a sem tam nějaký spacák. Byly tu ještě i staré židle na čekání do příjezdu metra. Bylo tu velké ticho a skoro jsme slyšeli, jak nám proudí krev v žilách. Každý náš krok se odrážel v ozvěně a my nevěděli, co čekat. Byla tu i stará kolejnice, po které už dlouho nic nejelo. Nikde nic nebylo a tak jsme se rozhodli přejít koleje. Šimon a Sam mi pomohli a my se úspěšně dostali na druhou stranu. nic tu nebylo, prostě jen uzavřený prostor. Určitě to muselo někam vést.. Nebylo by to tu zbytečně.