Wanjiho vlčí smečka

Čas plyne

Pět let. Takhle dlouhá doba uplynula od doby, co jsem odešel od Karai a její rodiny. Co všechno dokáže jedna nevinná procházka lesem. Jen tak jsem si běhal sem a tam a potkal tři vlky, kteří mě zavedli k nim. Když jsem se pak musel vrátit zpátky ke Karai, slíbili jsme si, že se budeme navštěvovat. A takhle to odloučení začalo. S ostatní ze smečky jsme se scházeli skoro každý den až mě nakonec přijali za člena smečky. A tehdy nastalo nejtěší a největší rozhodování mého života. Musel jsem si vybrat mezi smečkou a mezi Karai, a její rodinou, která mě zachránila. Můj rozum mi říkal ať zůstanu s Karai, že jí budu strašně chybět, ale srdce si zavelelo jinak. Smečka mi chyběla pokaždé, když jsem ulehal vedle Karai. A to byl pro mě impuls toho kam by jsem se měl vydat, a můžu říct, že jsem si vybral dobře. Neříkám, že po Karai a její rodině se mi nestýská. Stýská a to moc, ale tady jsem skutečně doma. 
Jsem vůdce vlčí smečky a jde mi to výborně. Snad se i Karai daří tak dobře jako mě. 

Tohle všechno Wanjimu létalo hlavou jako vystřelená střela. Různé otázky si pokládal každý den, ale věděl, že udělal nejlíp pro oba. Jak pro něj, tak pro Karai. Právě jeho smečka měla udpočinek od tréninku, který spolu mají vždy obden. Zkoušejí si lov nanečisto. Je to švanda. Zvlášť když si vlčata hledají kořist. Věřte nebo ne, ale ten pohled na ně stojí za to. 

****

,,Adriene, mohl by jsi prostřít stůl, prosím?" Zavolala Karai na svého přítele zatím co míchala sýrovou omáčku. Byla tak zabraná do práce, že si ani nevšimla přicházející osoby.

,,Jistě drahá," šept jí do ucha Adrien, když jí dal své dlaně na boky a líbl na krk.

,,Děkuji." 

,,Nemáš zač. Už to bude? Vypadá to dobře a voní ještě líp." 

,,Ano, za chvilinku to bude. Stačí už jen prostřít ten stůl a může se podávat večeře." Políbila ho na rty a usmála se.

,,No, v tom případě nebudu meškat už ani minutu." Úsměv jí vrátil a šel dělat to, oč ho jeho milovaná požádala.

Do pár minut byla večeře na stole a celá rodina si mohla pochutnat. Dnes měli společnou večeři. Což znamenalo, že se obě rodiny sešli u jednoho stolu a jedly společně. Byl to pohodový večer plný zábavy a smíchu. 
Po vydatné večeři se vždy hrály různé hry, ale nyní David, Adrienův táta, vymyslel flašku. Hra byla v plném proudu a určitě by i pokračovala dál, kdyby se zvenku nezačali ozívat znepokojivé zvuky. 

Hnedka vedle rodinného domku Karai a její rodiny, postavili velkou ohradu a dali do ní třicet kusů ovcí. Když se všichni dostali ven mohli vidět naprostý chaos a vyplašené ovce běhat sem a tam. Nijak by to neřešili, kdyby za nimi neběhali vlci a nezačali je mordovat. Všichni do jednoho se rychle vydali na pomoc zvířatům, které se jim nedokázali nijak bránit, až na Davida, který běžel s jejím tátou zpět do domu pro pušky.
Karai se to moc nelíbilo. Vůbec se jí nelíbilo, že je museli postřílet, ale pokud je nevyženou nebudou mít jinou možnost.

Karai neváhala ani vteřinu a vzala do ruky tlustou větev, s kterou se dostala do ohrady a začala plašit vlky. Pár se jich zaleklo, zvlášť když tři z nich vzala tou větví přes hřbet, ale po pár okamžicích se vrátili zpět k ostatním.
Když už jim docházela s vlkama trpělivost, padl výstřel, díky kterému zpozorněli i vlci. Výstřeli se ještě párkrát opakovali až se nakonec vlci dali na útěk. Megan, maminka Karai, Adrien a Sue se ihned začali procházet mezi ovcemi jestli nejsou vážně zraněné. David s Markem se dohadovali, co by se mělo vlastně udělat dál. A Karai? Ta jako posedlá přelezla ohradu a pomalu šla směrem k lesu. Všichni na ní začali volat, ale ona se zastavila až v půlce cesty a dívala se na rozlehlý les. 
Na mysl jí vlezlo jen jedno jediné jméno. Wanji. Mohl to být on a ona ho vůbec nepoznala? Nebo to nebyl on, ale jen jeho smečka? Nebo snad úplně jiná smečka, o které nikdo vůbec nevěděl? Tolik otázek a žádné odpovědi.

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si nevšimla blonďatého mladíka, který k ní přišel a položil jí ruce na ramena. ,,Copak se děje, lásko?" Nemohl se zbavit pocitu, že je tady něco hodně špatně a Karai mu to jen víc potvrzovala.

,,Wanji," to bylo jediné slovo, které vypustila z úst a on měl hnedka jasno. Už začínal přicházet na to, co se s Karai děje. Věděl, že jí Wanji chybí, i jemu chyběl, ale ona ho zachránila dokonce si ho i jakým si zvláštní způsobem připoutala k sobě.
Věděl, že Wanji by tohodle nikdy nebyl schopen. On a určitě ani jeho smečka. Nechtěl tomu věřit a ani nemohl. Nešlo to. A moc dobře věděl, že Karai myslí na to samé.

****

Ahojky vlčata, 
tak jsem tu s novým příběhem. Je to pokračování příběhu: O ztraceném vlčeti. Dlouho, opravdu hodně dlouho, jsem se rozmýšlela jestli napsat pokračovaní či ne, ale pozitivní reakce mě nakonec nakopli k tomu ho napsat.

No, snad se vám příběh zalíbí i nyní. Zatím se s vámi loučím a přeji hezké čtení.