Wanjiho vlčí smečka

Co takhle výpomoc?

,,Karai?" Zopakoval po něm Max.

,,Ano, Karai. To byla, a stále je, dívka, která mě jako malé vlče zachránila a starala se o mě. Dokud jsem od ní neodešel k vám." Tížilo ho svědomí, ale sám moc dobře věděl, že udělal nejlíp pro ně oba.

,,Proč si zůstal s námi a ne s ní? Určitě tě měla ráda, když tě zachránila," zeptal se Matt.

,,Jo, a určitě jí to i hodně zasáhlo, když už jsi se za ní nevrátil," přidal se ke svém bráškovi druhý vlk.

,,Vím, že jsem jí tím určitě hodně ublížil, ale bylo to tak pro nás oba nejlepší."

,,Proč?" Řekli oba na stejno.

,,Mám jí pořád strašně rád, tak jako ona mě. Taky mi chybí, tak jako já jí. Ale když jsem byl s ní cítil jsem , že mi něco chybí. Jen jsem si nebyl jistý, co to je. A když jsem narazil na vaši mamku a na smečku, do které patřila, měl jsem jasno, co to bylo. Byl to můj pravý druh. Má krevní linie," povzdechl si Wanji a lehnul si k jezírku, které ho jakým si zvláštním kouzlem uklidňovalo.

,,A to ti nechybí? Nikdy jsi neměl nutkání se za ní vydat a alespoň na malou chvilku jí zase vidět, tati?" 

,,Ovšem že měl, ale nedali by jsme to ani jeden. Už je to pět let." 

,,To se ale teď může změnit." Oba dva si lehli ke svému vůdci.

,,Jak to myslíš, Maxi?" Nechápal to a rád by to pochopil.

,,No, Max to myslí tak, že zrovna teď je na kraji lesa, jedna rodina, kterou trápí jiná vlčí smečka, jejichž členové evidentně nechápou zákony lesa, která zde platí. A možná by ta rodina, a zvlášť jedna nejmenovaná dívka, uvítali pomoc někoho komu mohou věřit." Matt se svému vůdci díval přímo do očí a nehodlal ustoupit.

,,Sám bych jim nikdy nepomohl. To by byla ta největší blbost, kterou bych kdy mohl udělat." Wanji sledoval svůj odraz v křišťálové vodě a zastesklo se mu po jeho milované kamarádce.

,,Proč by jsi tam měl jít sám? Máš tady celou svojí smečku. Svou rodinu a syny. Všichni při tobě budou stát ať se rozhodneš jít kamkoliv." Oba dva se ke svému alfovi přitulili a už ani nedutali. Ani nebylo proč. Byli si vědomi toho, že mu to v hlavě šrotuje. Ale hlavně věděli, že nyní vyhráli bitvu, kterou si jejich táta mezi sebou a svým svědomím vytvořil.

****

,,Musíme s tím něco udělat. Jsou to stále častější útoky a my proti nim nemáme žádnou větší ochranu. Taky je nechci postřílet a dívat se na to kolik by jich mělo padnout, ale co jiného máme teda dělat?" 
Právě teď probíhala porada mezi oběma rodinami, které spolu už nějaký ten rok měli hezké vztahy. Zvlášť Adrien s Karai, kteří spolu už pátým rokem chodili a drželi pospolu. Zvlášť od včerejšího večera víc jak kdy jindy. Karai se vrátila zpět o pět let a začala si vybavovat tu prázdnotu, smutek a stesk, který nedokázala zastavit. Wanji zmizel a nebylo po něm vidu ani slechu. Tolik měsíců ho hledali, ale nenašli. Tolik času síly tomu všichni obětovali, ale nic. Jako by se po něm slehla zem a nikdo neměl žádnou představu o tom kam mohli zmizet. Tolik strachu, lítosti, smutku, zármutku, lásky a bolesti, co se v jejích očích od včerejšího večera objevilo. To si ani nikdo neumí představit. 

Její přítel o ní měl obrovské obavy. Vždycky se porad účastnila, ale teď ne. Teď je jen zalezlá v jejich ložnici, sedí u pelíšku, který měl Wanji jen pro sebe a prohlíží si fotografie, které za tu dobu, co spolu byli, vznikly. Vše si vyčítala, tak jako tenkrát, když zmizel. Nevěděl jak by jí mohl pomoci. Už vyzkoušel snad všechno, ale měl takový pocit, že jediné, co by jí dokázalo vrátil zpátky její elán, bylo najít Wanjiho a přivést ho zpátky. Jenže kde začít, když se jim to nedařilo tolik měsíců i roků zároveň. Proč by ho měli najít zrovna teď, když to nedokázali tehdy?

,,Adriene, posloucháš nás?" Mával mu před obličejem rukou jeho otec.

,,Já... Promiň, tati, zamyslel jsem se. Co jsi říkal?" 

,,Říkal jsem, že by jsme měli...Karai?" Všichni se hnedka otočili na jmenovanou dívku, která právě teď šla jako tělo bez duše do kuchyně.

,,Nenechte se rušit. Jdu se jen napít a pak hned zase půjdu," řekla se sklopenou hlavou a jak řekla, tak taky učinila. Za pár vteřin jim dívka zmizela z očí v místnosti, kterou před rokem renovovali.

,,No, takže, říkal jsem, že by jsme se měli obrátit na..." Davidovi zřejmě nebylo souzeno někdy dopovědět svou domněnku. Nyní ho z proslovu vyrušilo tříštění skla o zem.

,,Karai?" Adrien neváhal ani minutu a rozešel se do kuchyně, ale v průchodu do již zmíněné místnosti se s dívkou srazil. Avšak ta na to nebrala ohled a rozeběhla se k oknu.

,,Karai, co se děje?" zeptala se jí její maminka, která si o ní dělala stejně velké starosti jako její přítel.

,,To není možné," zašeptala Karai.

,,Co není možné, zlatíčko?" Zeptala se znovu.

,,T-to je...Wanji." Najednou jí úsměv rozzářil její tvář a ona se rozeběhla ke dveřím, které otevřela a běžela přímo za nosem. Nikdo z přítomných nic nechápal, až když se podívali z okna stejně jako dívka před nimi, zjistili, že se stal naprostý zázrak.

Když všichni vyběhli ven z domu mohli vidět tu nejkrásnější chvíli ze všech. Karai padla na kolena na zem a Wanji jí skočil přímo do otevřené náruče. Byla to radost pozorovat, ale brzy zjistili, že nebyli sami kdo je pozoruje. 

Jak řekli Wanjiho dvě nezbedná vlčata, smečka při něm bude stát ať se vydá kamkoliv. A tak se i stalo. Těsně za Karai a jejím chlupatým kamarádíčkem, který se odhodlal vrátit, stála velká vlčí smečka, která s dojetím i překvapení sledovala dění před sebou.