Wanjiho vlčí smečka

My asi přátelé nebudeme

,,Tenhle úsměv jsem u Karai už dlouho neviděl. Takhle šťastné dítě jsem si přál vidět celých těch pět let. Wanji jí opravdu hodně změnil a jde to na ní vidět," řekl Michael, otec Karai, když seděl s ostatními na jejích zahradě. 

,,To je pravda. Ale i Wanji se změnil," usmála se na něj jeho žena Ester. 

,,Ještě aby ne. Za těch pět let vyrostl," přidal se k nim David.

,,To jsem nemyslela. Myslela jsem tím jeho chování a jeho dosavadní postavení. Je to vůdce vlčí smečky," rozplývala se.

,,To ano a jak to tak vypadá, tak i oni ho respektují vzhlíží k němu." Všichni jako na povel se podívali na nemalou skupinku vlků, kteří se usadili pár metrů od nich. Chviličku trvalo, než si na sebe všichni zvykli, ale vše se zdálo v pořádku. Až na jednoho jediného vlka. Na Lewise. Byl mnohem dál od lidí, než všichni ostatní. Svýma ledově modrýma očima se díval na les, který mu byl domovem celá dlouhá léta, a který byl pro něj útočištěm. Znal ho lépe, než kdokoliv jiný. 

Když byl malý tak mu lovci zabili celou jeho rodinu, jen on jediný přežil. Viděl je všechny bojovat o svůj holý život. Nepomohl jim, nemohl. Nešlo to. Strach ho ovládl a kompletně mu přimrazil tlapky k zemi. Nemohl se pohnout ani o jeden malinkatý krůček. Ale kdo by taky takovou tragédii čekal? Vždyť byl krásný letní den, slunce ozařovalo celičký les a on si hrál se svými sourozenci, mezi tím co se na ně jejich rodiče dívali. A pak jen zafoukal vítr, jejich táta zavětřil a řekl jim aby se běželi rychle schovat. Jediný Lewis byl takový slušňák, a mazel svých rodičů, že udělal přesně to co po něm jeho táta chtěl. A toho celé ty roky litoval ze všeho nejvíc. Zachoval se jako zbabělec. Strašně se bál. I když lovci s jeho rodinou zmizeli, neodvážil se vyjít z úkrytu. Lehl si a ani nevěděl jak dlouho tam byl, ale odmítal vylézt. A pak nastal ten slavný den, kdy ho našel alfa z jeho nynější smečky. Pomohl mu se vším. Staral se o něj, dal mu první poslední a ochraňoval ho víc jak svůj vlastní život. Miloval ho nadevše, ale každá pohádka má svou ježibabu. V té jeho to byla jedna vlčice, která se o jeho nevlastního otce pokoušela už dlouho a nakonec ho i dostala. Úplně ho od něj odřízla a on už byl znovu sám. Musel se starat sám o sebe a jednat sám za sebe. Už neměl nikoho o koho by se mohl opřít. A tak to zůstalo až do doby, než se setkal s Wanjim. Wanji mu vlil do žil novou energii. Byl tu pro něj vždycky a on měl znovu oporu, o kterou se mohl v těch nejhorších chvílích v klidu opřít. 

Ale všechno se změnilo ve chvíli, kdy se dozvěděl, že by se celá smečka měla vydat na pomoc lidem. Lidem, kteří ho kdysi připravili o celou jeho rodinu. Na jednu stranu Wanjiho chápal. Ta dívka, Karai, mu zachránila život a on jí proto věřil, ale on jí věřit nemohl. Ani jí, ani její rodině. Neznal je. Možná to byla hodná rodina plná úžasných lidí, kteří by zvířeti nezkřivili ani jediný chloupek na těle, ale on si nemohl pomoci. S lidmi nikdy vycházet nebude. Věděl, že se chová hloupě, ale on neměl na výběr, alespoň mu to tak přišlo. Byl zaslepený vztekem, smutkem a strašlivou bolestí, a tyhle pocity nikdy nezmizí. To moc dobře věděl.
Klidně tady pro Wanjiho bude, ale ať nečeká žádné zázraky. V takových chvílích byl nejraději sám, tak jako teď. Ležel u ohrady, ve které byly ovce a nechával se unášet vzpomínkami a myšlenkami někam daleko odtud.

****

Karai a Wanji. To byla kapitola sama o sobě. Celý den se od sebe nehnuli ani na krok. Jeden tomu druhému strašně moc chyběli a teď, když se po tolika letech opět shledali, už je od sebe nikdo jen tak neoddělí. Oba dva to moc dobře věděli. Tolik proplakaných dnů i nocí. Tolik bolesti v jednom jediném činu. A pro co? Jen aby si každý uvědomili své životní cíle? Aby si dokázali jak moc jsou na sobě navzájem závislí? Jeden by si řekl, jestli jim to celé trápení stálo za to. Ale ono se to občas stát musí, aby si pak ten dotyčný uvědomil, co ztratil a co naopak získal, nebo mohl získat. 

,,Ani nevíš jak moc jsi mi chyběl, ty moje malý vlčátko," zašeptala Karai Wanjimu do srsti, když ho objímala. 

Věř mi, že vím Karai.

,,Kde jste se tu vlastně tak na jednou vzali? Proč až teď?" Řekla smutně, ale zároveň zvědavě.

Protože vám chceme pomoci. Protože mě k tomu konečně dokopali moji synové.

,,Škoda, že neumíš mluvit. Chtěla by jsem tak moc vědět, co si myslíš a co máš dál v plánu." 

To i já.

,,Copak je s támhletím vlkem? Bojí se nás?" Karai se posadila a dívala se k ohradě,  u které ležel vlk s tmavě hnědou srstí.

Ach ne, Lewis. Určitě se tady necítí bezpečně. Jak jsem na něj jen mohl zapomenout? 

,,Půjdu se na něj podívat. Ale sama, ano?" Zvedla se a jak řekla, tak taky učinila. Pomalu šla k vlkovi, který vypadal, že se bojí a lidí se pro jistotu straní.

No, tak to nedopadne moc dobře.

Wanji se pomalu zvedl taky, ale zůstal na místě tak jak si přála Karai. Doufal jen, že Lewis nebude vyvádět.

,,Ahojky maličký." Přišla pomalu k němu a sedla si vedle něj. Sice ne úplně, ale dost blízko a to se Lewisovi vůbec nelíbilo. ,,Neboj se, já ti neublížím. Jsem tvá kamarádka. Nikdy by jsem nikomu z vás neublížila, obzvlášť, když patříš k Wanjimu," řekla tiše a dala k němu svou ruku, aby si mohl zvyknout na její pach. Ale to Lewis moc nepochopil, protože nebyl pes a u lidí taky nevyrůstal. Zpanikařil, a místo očichání Karai kousl. Ne silně, ale dost na to aby jí z ruky začala kapat krev. Karai místo toho, aby se vzdálila nebo se začala bát, jen sykla a podívala se na něj s lítostivým pohledem.

Wanji to všechno viděl a jakmile k tomu to došlo, okamžitě na Lewise vystartoval s úmyslem chránit dívku, která mu kdysi zachránila život. Lewis se začal krčit před svou alfou a to byl náznak strachu i respektu.

,,Ne, Wanji, nech ho. Nemůže za to." Podívala se svému malému přítelovi do očí. ,,Určitě mu lidé museli něco, jako malému, udělat. Má z nás hrůzu a straní se nás. Šla jsem na něj moc rychle. Nech ho být, prosím," šeptala dál a Wanji se nakonec uklidnil. Až pak si uvědomil, že je zraněná a začal čumáčkem šťouchat do poraněné dlaně.

,,No, jak to tak vypadá, tak my asi přátelé nebudeme," zašeptala a zdravou rukou Wanjiho pohladila po hlavičce pohledem sjela k vlkovi, který se díval zase Wanjimu do očí. Wanji mu tohle nikdy neodpustí a on si to moc dobře uvědomoval.