Wanjiho vlčí smečka

Ztracen

Den jako každý jiný, jen s menším rozdílem v počasí. Včerejší den byl krásně slunný a dnešní den se zdálo, že se ten nahoře nevyspal zrovna do růžova. Karai s Wanjim si povídali až do jedné ráno. Nedokázali si jít lehnout. Wanji usnul skoro okamžitě, ale Karai ne. Honilo se jí toho v hlavě tolik, že nevěděla jakou myšlenku si rozebrat dřív. Byly jen dvě myšlenky, u který se dokázala zastavit a pořádně si je v hlavě rozebrat do detailů.

První myšlenka byla o vlčí smečce, která je několikrát za poslední dva měsíce napadala. Brali si co chtěli a nikdy se jen tak nevzdávali. Chtěli získat potravu a pokaždé se jim to podařilo. Karai měla strach, že by se to jednou mohlo vymknout kontrole a mohli by ublížit někomu z nich. To by neunesla.

Další byla o Lewisovi. O vlkovi s nímž si nesedla do noty. Nic proti němu neměla. Ani se na něj nezlobila, když jí napadl. Bál se a ona na něj šla moc rychle. Chtěla tak moc vědět proč se tak moc bojí. Proč má tak velký odpor k někomu jako je ona a její rodina. A teď k tomu měla dokonalou příležitost.
Podívala se k ohradě, která se tyčila kousek od domu, ve kterém bydlela její rodina. Ano, už znovu zůstala venku s Wanjim a jeho nynější rodinou. A nelitovala toho. Milovala Adriena, ale Wanjiho též. Chtěla si ho užít, než se jí zase vytratí pryč. U již zmíněné ohrady s ovcemi ležel Lewis. Hlavu měl vzpřímenou a hleděl na les před ním. Asi mu chybělo to bezpečí.

Karai pomalu vztala a vydala se za ním. Lewis jí nezaregistroval, když přišla a proto se taky tak moc lekl, když si k němu přisedla.

,,Co tu zase chce?" Zeptal se sám sebe potichu Lewis, ale úplně zapomněl, že Karai jim nyní může rozumět.

,,Promiň, já jen že jsi vypadal dost osaměle a smutně. Mám jít pryč?" Zeptala se.

,,Úplně jsme zapomněl, že nám můžeš rozumět," řekl jen tak do větru. ,,Když už jsi vystoupala ten menší kopeček, tak už tu zůstaň." Karai se usmála a lépe se usadila. ,,Ale nedotýkej se mě!" Zavrčel ještě rychle.

,,Dobře," špitla, jelikož se ho lekla. ,,Proč ti tolik vadím? Já i moje rodina?" Zaměřila svůj pohled k lesu.

,,Není to tak, že by jsi mi vadila konkrétně ty nebo tvá rodina. Platí to pro všechny lidi na zemi." Pověděl v klidu.

,,Proč?"

,,Ptáš se jako malé dítě, víš o tom?"

,,Vím, ale mě to zajímá," řekla s rošťáckým úsměvem.

Lewis se na ní podíval takovým zvláštním pohledem. Jako by v sobě dusil pocity, které jen tak někomu neukazuje. Jako by se chtěl zasmát, ale v hlavě ho někdo kárá za to, že na ten smích vůbec pomyslel. ,,Když jsem byl malý, pytláci mi zabili mou rodinu před očima. A já? Já jsem se schovával jako největší zbabělec. Nepomohl jsem jim, i když jsem mohl." Hlas se mu lehce klepal.

,,Chybí ti a já to chápu. Ale proč tolik všechny lidi nenávidíš? Každý není stejný."

,,Já vím, že není každý stejný. Taky neříkám, že je. Ale ten strach, který v sobě mám od té doby zabudovaný mě ovládá, a tak si dávám od všech lidí odstup. Nemám osobně nic proti tobě ani tvé rodině. Vlastně jste docela fajn. Ale já se přes ten moment nedokážu přenést. Promiň." Sklopil hlavu k zemi a jen zhluboka dýchal.

,,Mě se omlouvat nemusíš, ani nikomu jinému. Nezlobím se na tebe, a to ani za to kousnutí," zašeptala tak, že kdyby neměl vlčí sluch tak její slova ani nepostřehne. ,,Je mi líto co tě potkalo. I strachu, který tě posedl. Ale víš k čemu je strach? Je k ničemu. A pokud ho máš, měl by jsi se snažit ho překonat. Takhle se jen zbytečně vzdáváš dřív, než tvůj boj vůbec započal. Stojí to za to? Stojí za to se vzdát a nechat tvůj strach vyhrát. Nejen bitvu, ale i celou tu válku, která v tobě probíhá? Myslím si, že by tví rodiče byli strašně rádi, kdyby jsi žil šťastně a beze strachu." Nemohla si pomoci a položila svou dlaň na Lewisův hřbet. Ten se napjal, ale držel. Karaiina slova ho dokázala uklidnit, i když nechápal jak to jen může dělat. ,,Teď kolem sebe máš novou rodinu. Rodinu, která by ti se vším pomohla, ale to by nejdříve musela všechno vědět. Podívej se na vaše vlčata. Ani ona se nás nebojí a to jsou to mláďata. Myslím si, že se vzdáváš moc brzy a naprosto zbytečně."

Ruka, která ho na hřbetu hřála se najednou vypařila jako mlha. Nedokázal si pomoci, ale mrzelo ho to. ,,Takže říkáš, že by jsem se se svým strachem měl smířit?" Zeptal se zase jako malé dítě on.

,,Ano, a to co nejrychleji." Koukali si navzájem do očí, ale i tahle chvíle někdy musela skončit. Karai se zvedla a šla zpět k ostatním. Lehla si hnedka vedle Wanjiho a ten si jí k sobě více natiskl. Spánek, který předtím nemohla vůbec najít, si jí nyní našel sám a dostavil se v rekordním čase.
Netušila však, že Wanji celý jejich rozhovor slyšel, a že z nich měl radost jakou ještě nikdy.

Ráno nebylo takové jaké si Wanji přál. Probudil se za vytí jedné vlčice z jeho smečky. Karai se taky hned probudila a spolu s nimi i všichni ostatní.

,,Co se stalo?" Ptal se rychle.

,,Vik. Můj Vik je pryč," naříkala sněhově bílá vlčice s hnědýma očima. Bylo to její druhé vlče. Bylo šedé s modrými kukadly.

,,Wanji!" Karai si ho k sobě zavolala aby mu mohla ukázat stopy, které našla. Wanji k nim přičichl a zavětřil.

,,Ta nová smečka," oznámil a vycenil zuby. ,,Musíme se okamžitě poradit a to rychle!" Zavelel a všichni se okamžitě seběhli k sobě, aby mohli probrat postup útoku. Karai se to snad jen zdálo. Jedno vlče je v nebezpečí, nebo je možná i pozdě, a oni si tady budou kecat o taktikách? To jí vytočilo. Bylo to až moc podobné Zrzce před pár lety. Když se ona ztratila, taky se svolali všichni, ale nikdo kromě ní a Wanjiho nic nedělal. A tohle bylo hodně stejné.

Už to nehodlala poslouchat. Všechny ty typy a teorie, který byly stejně k ničemu. Neváhala a rozběhla se k lesu, do kterého vedly stopy. Nehodlala se zastavit. To by jí ale nesměl vidět Lewis, který si v hlavě říkál jak je ta holka pošetilá a hloupá, ale zároveň statečná a objetavá. A přitom vůbec taková vůči nim být nemusí.