Wanjiho vlčí smečka

Obětování

S Karai se moc nemuseli. Nebo spíš on jí nemusel. Ale už to nebyla ta čirá nevraživost jako na začátku. Večer nemohl zavřít oči a jen tak v klidu spát. Nešlo to. Stále musel myslet na Karaiin proslov. Hodně ho to dostalo. Nebyl připravený na nic z toho, co řekla nebo udělala. Ale stalo se, a on musím jít zase dál. Ale byl tu jeden problém. Nevěděl jakým směrem se má vydat.

Když se všichni radili zahlédl Karai jak běží do lesa. Věděl, že ztratila trpělivost. A on se jí ani nedivil. Ale teď před sebou měl další rozhodování. Jestli zburcovat smečku a nebo se potichoučku vytratit a jít za ní. Moc dlouho nad tím nepřemýšlel, což se sám sobě divil. Vždycky o všem velmi pečlivě přemýšlel, ale teď jako by mu něco uvnitř něho napovídalo, aby šel za ní. A tak poslechl svůj vnitřní hlas a vypravil se za ní. Nikdo si ho nevšiml, stejně jako Karai. Jen mu nedošlo, že tímto směrem se vydal na cestu, ze které už nikdy nesejde.

Šel už dlouho. Tlapky ho začali bolet, ale ve své rychlosti nepolevil. Už nějakou dobu sledoval Karai, která si to štrádovala přímo za nosem. Nejdřív si myslel, že vůbec nevím kam jde, ale pak zpozoroval, že se ohýbá k zemi a pak se zase zvedla a šla dál. Když se pak zastavil na tom samém místě co ona, všiml si stop, které sledovala. Jak to že si jich nevšiml? Měl je přímo pod čenichem, ale vůbec se o ně nezajímal. Přišlo to z čistého nebe. Jako by do něj uhodil blesk nebo ho někdo osvítil. Záleželo mu víc na tom zda je Karai v pořádku a jestli si je vědoma kam jde, aby se neztratila nebo se nechytila do pasti.

Karai po chvíli zastavila a já hnedka pochopil proč. Před námi se tyčila jedna malá chatrč, která sotva stála a vypadala jako by se měla každou chvíli zhroutit, jako domeček z karet.

Zrovna když se Karai chystala vyrazit, tak jí zastavil. ,,Ale, ale, ale," zasmál se. ,,Oplácíš Wanjimu jeho útěk na svobodu?" Přešel až k ní a pohledem jí probodával.

,,Ne, proč bych měla? A co tady vůbec děláš?"

,,Asi to samé co ty. Chci zachránit to malé vlče," řekl jí a pak uhnul pohledem. ,,Ale šel jsem sem i kvůli něčemu jinému."

,,Ano? Kvůli čemu?"

,,Tobě." Podíval se jí znovu do očí a ona svou bradu nechala padnout až na zem. ,,Zavři tu pusu. Nalétají ti do ní mouchy," vysmál se Karai.

,,Proč kvůli mě?" Zeptala se.

,,Protože kdyby se ti něco stalo Wanjiho by to srazilo na dno. A to já nedovolím."

,,A nebo si o mě měl jen strach a tak jsi se za mnou vydal na vlastní pěst," řekla mu. ,,Kdyby byla pravda to, co jsi řekl ty, tak by jsi zburcoval coulou smečku a hlavně Wanjiho, který by se pak za mnou hnal."

,,Nesmysl," zamítl to a začal si prohlížet okolí. ,,Kdo je uvnitř?"

,,Jak to mám vědět, Lewisi? Nejsem vševědoucí."

,,Toho bych si bez tebe nevšiml."

,,V tom případě je jen dobře, že jsem ti to řekla."

,,Nezlechčuj situaci!"

,,Ja nic nezlehčuju! A skrč se." Lewis nechápal o co jí jde a tak ho Karai musela chytit za hlavu skrčit ho.

,,Proč si to udělala?!" Mračil se.

,,Pššš...někdo vychází," zašeptala.

Lewis zmlnul a pozoroval narušitele. Odtrhnul je od velice záživného rozhovoru. To mu jen tak nedaruje.

,,Nemějte obavy, pane. Vlci dokázali unést jedno vlče z té druhé smečky. Zítra už ho máte u sebe." Byl to muž středně vysoký, štíhlí s dlouhými černými vlasy, které mu sahali až po lopatky. Hovořil s někým přes telefon. Nakonec odešel někam do hloubky lesa. Lewis zavětřil, ale nikoho jiného už tady necítil. Kromě jednoho známého pachu. Vik.

,,Karai, Vik je uvnitř," oznámil jí.

,,Bezva, tak jdeme, než se vrátí."

Karai otevřela dveře, které se se skřípání otevřely. Nejdříve tady nebylo nic podezřelého. Obyčejný, starý stůl, pár židlí, dvě postele a to bylo v celku všechno. Ale pak se jejich pohledy zaměřili na malou klec, do které se vejde sotva roční štěně. Byl v ní Vik. Kňučel a naříkal tak moc, že si nevšiml dvou návštěvníků, kteří ho přišli zachránit.

,,Viku!" Lewis neváhal a už si to za malým vlčkem pelášil.

,,L-Lewisi? Jsi to opravdu ty?" Zakňučel a Karai popadl hrozný vztek. Jak tohle někdo může dělat? Vždyť je to tak ohavné.

,,Ano, jsem to já, maličký. Neboj se, dostaneme tě ven a vrátíme tě k mamince."

Karai se rychle přesunula k nim a otevřela klec. Společně chtěli všichni odejít, ale muž, který měl nejspíš tohle všechno na svědomí, se vrátil.

,,Ale, ale, ale," řekl přeslazeným hlasem. Karai se zvedal žaludek jen co ho viděla, ale ten hlas? ,,Zdá se, že tady máme nezvanou návštěvu."

,,Lewisi," oslovila vlka vedle sebe. ,,Vezmi Vikiho a běžte," řekla s menším strachem.

,,Nemůžu tě tady nechat," protestoval.
Ten chlapík mu rozumět nemohl, ale to neplatilo o Karai.

,,Řekla jsem běžte!" Zavrčela na Lewise a tak tedy udělal přesně to, co po něm chtěla. Vzal Vikiho a utekl pryč. Ten chlap ho chtěl zastavit, ale Karai ho zastavila tím, že do něj strčila. Oba dva spadli na zem, ale to jí bylo ukradené. Byla ráda, že oba dva dokázali vyváznout bez zranění a že právě teď jsou na cestě zpět.

,,Vidím, holčičko, že si to s tebou budu muset vyřídit po svém," ušklíbl se na ní.