The Force of Destiny

Prolog

Každý poznal ve svém životě věc, osobu, zvíře, prostě někoho, kdo mu změnil celý jeho život. U mě to tenkrát byli koně. V mém malém vesmírku se objevilo jezdectví a mé srdce začali obcválávat hrdí tvorové. Přišlo to tak náhle, že mě ta velká a ochotná zvířata naprosto změnila.

Poprvé jsem přišla do kontaktu s koňmi v pěti letech, když mě máma vzala na pouť. Dojely jsme do menšího městečka nedaleko naší vesnice. Byla to moje první pouť a já byla ohromena. Kromě velkých řetězových kolotočů mi do oka padl i kulatý stan, ve kterém pochodovali tři baculatí poníci. Ten první vykouzlil na mé tváři úsměv.

Malý bílý poník s ohromnou bílou hřívou rozházenou po stranách krku a kšticí, která mu sahala až do očí, se mi hned líbil. Chvíli jsme spolu s mamkou koukaly, jak oni poníci cupitají uvnitř v kruhu a vozí malé děti. Po pár minutách jsem ji poprosila, zda bych se mohla povozit také. Nijak nenamítala a pomohla mi nasednout bílému poníkovi na jeho široká záda do westernového sedla.

Z pouti jsem odcházela rozjařená a šťastná tak, jako jsem nikdy nebyla. Ten večer si povídala máma s tátou o prožitém dni a já v jejich řeči byla hlavním aktérem.

V té době do mě rodiče také ryli, že bych měla začít s nějakým sportem. Že je to dobré pro mé tělo a zdraví. Avšak já vůbec nevěděla, čím se zabývat. Atletikou, volejbalem? Až teprve o pár let později jsem zjistila, po čem mé srdce prahne a co doopravdy chci.

Bylo mi zhruba osm let, když jsem se šla s mým prvním fotoaparátem, tenkrát ještě na černobílý film, projít na louky a k potoku. Fotila jsem krásné květiny na louce a snažila jsem se co nejlépe zachytit touhu a krásu přírody. Avšak když jsem zaklekla ke krásné modré chrpě a namířila na ni objektiv od fotoaparátu, zaslechla jsem v dáli frkání.

Hned jsem se zvedla z trávy a dala si ruku nad oči, abych si s její pomoci vytvořila stín. Proti sluníčku jsem se poté zadívala do dálky.

Daleko na louce jsem zahlédla úžasného hnědáka. Jeho srst se ve světle slunce dokonale leskla a jeho dlouhá hříva se jemně vlnila ve větru. Svaly měl napjaté a připravené k běhu. Jeho uši byly v pozoru a moudrýma očima sledoval krajinu před sebou a čekal, co se bude dít. Tak jako já.

Na jeho hřbetě jsem zahlédla vysokého jezdce. Jako pokrývku hlavy měl jezdeckou helmu, takže jsem mu neviděla do tváře. Oblečen byl v jezdeckém, tipovala jsem.

Chvíli se nic nedělo, ale pak jezdec lehce koně zmáčkl nohou v bocích a povolil otěže. Hnědák ihned zaskočil do cvalu.

Jeho tělo vystřelilo vpřed. Dusot kopyt byl slyšet, i když oba, hnědák i jezdec, byli ještě daleko ode mě. Hnědák posouval ladně nohy před svalnaté tělo zalité potem a jeho jezdec se zvedl v sedle, jemně uchopil koňské otěže a opatrně se malíčkem přidržel hřívy. Hnědák těžce a zrychleně dýchal, ale stále cválal ve svém tempu.

Jezdec i kůň hleděli před sebe a nevšímali si ničeho kolem sebe, pouze souhry jejich těl. S vykulenýma očima jsem sledovala tu krásnou podívanou.

Procválali okolo mě a já v naprostém úžasu stála nehybně na louce. Opět nastalo to, co před pár lety. Srdce mi vynechalo jeden úder a hned nato jsem opět ucítila jeho hřejivý tlukot. Stále jsem sledovala hnědáka, který mi mizel v dáli.

Jen co jsem ho ztratila z dohledu, otočila jsem se na patě a utekla domů.

Úplně jsem zapomněla na fotografování květin, jelikož mi tahle podívaná všechno vyhnala z hlavy.

Hned druhý den nato jsem si ve školní knihovně vypůjčila snad všechny knihy o koních. Vybrala jsem doslova vše, co se jich týkalo. Doma jsem pak celý den četla a tito tvorové mě začali přitahovat více. Zamilovala jsem se do nich!