The Force of Destiny

Kapitola III.

„Ach můj bože, co se to děje..." mumlám si pod vousy a přitom mám stále zavřené oči. Slyšela jsem příšerný zvuk, který nepříjemně třeštil v mozku. Bylo to tak nepříjemné, že jsem si musela překrýt hlavu polštářem. Ten hnusný zvuk budíku stejně stále nepřestal hrát.

Rukou, kterou jsem namáhavě dostala z pod polštáře, jsem zamáčkla tlačítko na budíku a chtěla jsem spát dál, jelikož jsem si myslela, že je neděle. Omyl, když mně došlo, co je dnes za den, vystřelila jsem z postele jako raketa a letěla směrem do kuchyně, kde už na mě čekala lahodná snídaně od maminky, která už byla dávno v práci.

Vzala jsem si batoh, naskládala do něj svačinu, jablka a pití, přehodila jsem si ho přes záda a vyrazila směr garáž, kde stálo mé staré, polorozpadlé auto. 

Za něj sem mohla být ráda, jinak bych se nemohla nikam dostat. Z naší vesnice jezdil autobus pouze brzo ráno anebo odpoledne, jiné hodiny se zde vůbec neukázal.

Nasedla jsem do auta a modlila se, aby nastartovalo. Vždycky to byl takový zázrak, když auto naskočilo a já uslyšela rachtání motoru. Tentokrát jsem onen zvuk uslyšela také, proto mohlo být zřetelně slyšet, jak mi spadl veliký kámen ze srdce. Zařadila jsem převod číslo jedna, sice ztuha a za strašného drčení zubů u převodovky, ale nakonec jsem ho tam dostala, a hrdinsky jsem opustila místo parkování. Během cesty jsem usrkávala kávu s trochou mléka a hromady cukru z termohrníčku, který jsem měla zasunutý v držáčku na nápoje. 

Dorazila jsem k branám oné stáje, kde jsem měla začít pracovat. Dostala mě menší tréma, ale zároveň nadšení z toho nového, co mě čeká. Zajela jsem autem na parkoviště, co možná nejblíže ke stromům, abych neměla auto jako rozžhavenou pec, a bylo drobet ve stínu. Vzala jsem si svůj červený batoh a vydala se směrem ke stájím. 

Nežli jsem stačila vniknout do velkých dřevěných vrat, ukrývající patnáct boxů s hladovými krky, našla mě majitelka tohoto celého areálu, Sára.

„Ahoj Anno, tak jsi přeci jen přišla, to je skvělé." 

„Dobrý den, vždyť jsem to slíbila, tak jsem tu."

„Papíry ještě nemám dodělané, takže tě nejprve odvedu za tvou spolupracovnicí pro dnešní den a pak si tě zavolám, až to budu mít přichystané."  informovala mi Sára a já jen poslušně přikývla.

Pomohla jsem jí otevřít ta velká dřevěná vrata, abychom mohly projít do stájí. Zavedla mě do šatny, kde u stolečku popíjelo kávu několik lidí. Hned vpředu seděla holčina s hnědými dlouhými vlasy až do půlky zad. Na pravo od ní seděla taktéž dívka, ale tentokrát měla na mikádo zastřižené blonďaté vlasy. Obě dvě byly tak v mém věku, typovala jsem si. Naproti blondýnce seděl klučina tak o pár roků starší než já, s pronikavě zelenýma očima, které hleděly přímo na mě. A pak tam také seděl jeden starší muž a vedle něj žena, která byla stejně stará jako muž vedle.

„Tak všichni, tohle je naše nová posila, Anna."  zvolala Sára do hloučku lidí u stolu.

„Dobrý den..." vykoktala jsem ze sebe, jelikož jsem byla dost nervózní.

Jako první se od stolu zvedla blondýnka a přišla mně potřást rukou.

„Ahoj, jmenuju se Niky, moc ráda tě poznávám, je fajn, že zde bude další ruka k práci." povídala mi přímo do očí, div mně nedrcla čelem a přitom mi házela rukou sem a tam. 

Než to vše dopověděla a skoro mi utrhla ruku, vstali od stolu všichni a přišli se se mnou seznámit.

„Ahoj, já jsme Lenka, snad se tě tu u nás bude líbit." promluvila na mě dlouhovláska a hned za ní byl zelenooký hoch.