The Force of Destiny

Kapitola II.

„Mami, haló mami, kde si? Mami, mami."  křičela jsem a přitom běžela chodbou. Hledala jsem mámu, abych jí mohla oznámit tu skvělou novinu, jenže nebyla nikde k nalezení. Proběhla jsem kuchyní rovnou do obývacího pokoje, když jsem zjistila, že máma v kuchyni není. Stále jsem volala a čekala odezvu.

Zastavil mě táta, který seděl na pohovce a četl si noviny.

„Milá dámo, zastavte se a pojďte ke mě!"  tón toho hlasu mě v tu ránu zastavil a potichu jsem přikráčela zpět. Výraz v mé tváři jistě musel tátu rozesmát, ale uměl to dokonale skrýt.

„Můžeš mě vysvětlit, proč tu tak hulákáš a lítáš jako pominutá?"

Nevydržela jsem to a hned jsem začala mluvit jedno přes druhé tak, že mě nemohl rozumět ani slovo.

„Jezdilajsempooklíahledalasempráci,našlasempanícovlastníkoněnechámiunípracovatjobudumítpracibudujezdittati..."

Táta jen seděl s otevřenou pusou a chvíli na mě zíral jak na osla. Pak úhledně složil noviny, druce si skřížil a položil si je na hrudník a osobitě se na mě podíval, na mé huhňání pouze odpověděl.

„Ehm, takže mně to pověz hezky znovu a zřetelněji ano?"

„Ale tati, no prostě jsem si našla práci. Za městem má jedna paní stáj, kde mě nechá pracovat. Budu jezdit a kydat a jedzit a krmit, no prostě všechno, co se s koňma musí."  Vysvětlila jsem otci.

„To je skvělé Anno, jsem na tebe hrdý, že ses k tomu postavila čelem. Skvělé."  odpověděl a odešel pryč.

Stála jsem tam a nechápala jsem, proč táta odešel, ale po chvíli jsem se ušklíbla a znovu začala hledat mámu, aby se také dozvěděla tu novinu. Opět jsem nabyla své nadšenosti a když jsem mamku našla, začala jsem okolo ní skákat a křičet, „Já budu jezdit, já budu jezdit..."

Nevím proč, ale i mamka, která zrovna věšela prádlo koukala překvapeně, ale pochopila to rychleji, než táta.

„Takže se ti někdo ozval? Konečně, už bylo na čase, vždyť jezdíš skvěle, nevím, proč to tak dlouho trvalo..."

„Ne mami, oni se mi neozvali, to já."

„Jak jako ty?" pozvedla obočí

„Objela jsem pár stájí a v jedné se mi poštěstilo. Vlastní to tam paní jménem Sára a má dohromady patnáct koní. Je to tam úplně perfektní, mají tam mycí box a sedlovnu s převlékárnou, velké výběhy a travnatý dostihový okruh, ale nejen to, nejsou to klasický dostihový koně, kteří se především učí běhat na kruhu, s těmito se i normálně pracuje. Každý má i všestranné sedlo a můžeš s nimi cokoliv. Už jen když jsem tam přišla, jsem byla unešená."

„Tak to jsem ráda holčičko, jak si říkala, že se jmenuje ta majitelka?"

„Sára?" Tázavě jsem se zeptala, nevěděla jsem, proč to chce mamka vědět.

„To si pamatuji, ale dál?" Také se zeptala nazpět.

„Rottenborgová, myslím si."

„Rottenborgová," zamyslela se mamka. „To jméno mi něco říká." Rozešla se ke dveřím od domu a pokračovala dál do pracovny. Otevřela šuplík a začala vyndavat fotoalba. Otevřela své fotoalbum ze školy a listovala mezi stránkama.

„Tady je ta fotka. Koukej Anno. Tohle jsem já v deváté třídě základní školy, a tohle je Sára. Poznáváš jí?"

„To nemůže být pravda mami, je stále stejná, poznávám jí."