The Force of Destiny

Kapitola I.

Uplynul jeden měsíc po ukončení mého studia na dostihové škole a mně stále nedorazila žádná, byť jen malinká nabídka z okolních dostihových stájí. U každodenní společné večeře, se mě tatínek s maminkou vždy ptali, zda už nějaká skvělá nabídka nedorazila na můj email, který jsem napsala do registru mladých žokejů. Bohužel jsem vždy musela odpovědět, že žádná. Tak jsem stále čekala na ten den, kdy vstanu a v emailu bude ten daný dopis určený pro mě.

Abych zvýšila šance, a některou tu práci si našla, rozhodla jsem se několik stájí navštívit. Jako první jsem vstoupila na pozemek Apollónovy dostihové stáje, kde jsem našla hlavního trenéra a představila se mu. Ptal se mě na mé zkušenosti, a když jsem mu dovyprávěla, jaké dostihy jsem zajela, odpověděl, že shání někoho zrovna vystudovaného, ale s větší praxí s dostihy, aby si ho mohl vytrénovat, jak on potřebuje.

Smutná a naštvaná jsem opustila areál a v hlavě jsem měla spousty otázek. Jak někdo, kdo zrovna vystudoval, má mít větší praxi a vlastně trénovat podle toho, jak si tlustý chlapík píská? Každý jezdec má svůj styl a ten se jen tak nezmění. Žokej s koněm si musí podle mě padnout tak, aby společně byli jako jeden.

Takto jsem navštívila ještě několik stájí, kde mi vlastně bylo řečeno úplně to samé, akorát v jiných podobách.

„Sháníme někoho staršího."

„Potřebujeme hlavně více praxe."

„Jste moc mladá na naše koně."

Bylo mi strašně smutno. Jak mám rozjet svou kariéru, když mě vlastně nikdo nechce? Kde mám nabrat ty jejich zkušenosti, když mně nedají příležitost?...

Poslední stáj se jmenovala Kentucky Round a já jsem pomalu přistupovala ke stájím, abych našla trenéra.

Procházela jsem okolo boxů, kde na mě zpoza kovových boxů koukaly pronikavé oči vysokých anglických plnokrevníků. Jejich svaly se při každém natočení krku napínaly. Nozdry se jim rozšiřovaly podle jejich dechu a někteří koně si i mírně zafrkali. Po tomto zážitku, kde sem jen valila oči nad těmi zvířaty ve stáji, jsem byla v jednom ohni. Tváře mně hořely a nohy ztuhly. Nadechla jsem se a za stájí pokračovala dále na dostihovou trať a stále jsem pokukovala alespoň po jedné lidské bytosti.

Stála tam vysoká žena se světlými vlasy. Tělo měla štíhlé a nohy svalnaté od každodenního tréninku. V ruce držela krátký bičík, který obepínala svými dlouhými prsty. Na ruce u zápěstí jí zpod svetru vykukovalo malé tetování. Neviděla jsem, jak přesně vypadá, ale určitě bylo krásné a mělo silný význam.

Zastavil se u ní žokej na vysokém mohutném běloušovi. Něco si povídali, dokud se zapocený hřebec nepodíval mým směrem, a tak upozornil i ostatní v jeho okolí na mou přítomnost.

Vysoká žena se ohlédla a přitom jí pramen světlých vlasů sjel po svalnatých ramenech. Rozešla se mým směrem a koutky rtů se jí začly zvedat. Její úsměv byl upřímný a prozrazoval tak její příjemný charakter. Vyšla jsem také vpřed, a společně jsme se setkaly v půlce naší cesty. Každým krokem blíž jsem dostávala větší trému, přičemž jsem věděla, že se žena usmívá.

„Dobrý den, chtěla bych," vykoktala jsem tuhle větu, než mi žena skočila do řeči.

„Dobrý den, mohu se zeptat, co zde děláte, toto je soukromý pozemek." Zaraženě jsem na ní pohlédla a nemohla jsem vydat ani hlásku. Žena rozrušeně kmitala nohou a čekala na mou odpověď.

„Omlouvám se, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nehledáte žokeje. Mám vystudovanou školu a teď hledám práci," stísněně jsem odpověděla s nervozitou v očích.