If It's not like the movies

Kapitola 11.

,,Myslím, že na tom nesejde."
Chvilku probíráme nějaké jeho pracovní záležitosti a pak zavěsím. Převléknu se, vyčistím zuby, dojdu s Nugget ven, zapnu kufr a jedeme.

Přijdeme rovnou k hale. Jeli jsme okolo 5 hodin a teď je 13:02, takže už se můžu jít připravovat. Michael se na mě zadívá a řekne: ,,Holka tys toho dneska moc nenaspala co?"
Stáhnu rty k sobě.
,,Nojo. Něco s tím udělám..." Začne si připravovat štětce na make-up.
Po asi 50ti minutách už jsem hotová a jdu na generálku. Ta jde podle plánu a celkově se nic moc neděje.
Najednou mi ale zazvoní telefon.
Neznámé číslo... Je to divné, ale ten mobil je soukromý, tak to zvednu.
Když mi nějaká žena začne říkat, proč volá, celá ztuhnu. Skácím se na zem a začnu brečet. Ona totiž volala z nemocnice, aby mi řekla že mamka měla autonehodu a že neví jestli to přežije. Najednou se ke mně seběhne hrozně moc lidí z týmu. Snaží se mě utišit, ale vážně nic z toho nepomáhá.
Nikdo z nich to neví, protože teď nejsem schopná mluvit. Když konečně popadnu dech, oznamím to a najednou, ani oni už nemají čím by mě utišili.
,,Katy chceš to dneska zrušit? Řekneme že ti třeba selhaly hlasivky." Zeptá se po chvíli Johnny. Chvíli nad tím přemýšlím.
,,Ne..." Řeknu s jakousi nejistotou v hlase.
,,Nemůžu to teď zrušit. Spousta lidí sem přijelo i z jiných měst, možná dokonce zemí. Mají zařízené a zaplacené hotely. To nemůžu udělat." Dodám a hrnou se mi při tom slzy do očí. Zkouším si nezničit makeup tím brečením, ale stejně se mi nakonec celý rozmaže a vypadám jak rozteklá voskovka.
Michael mi to hned začne opravovat.
,,Je to zbytečný." Řeknu polohlasně.
,,Tohle neříkej... Musíš být silná."
,,Silná? Fakt? Tak si to zkus? Být silnej, když tvoje mamka asi umře." Řeknu a zvednu se ze židle, ačkoli to není úplně opravený a jdu se převlíct.
Schoulím se do rohu převlíkárny a tam, zůstávám tak 15 minut.
,,Katy jsi tam?" Zaklepe Tam na dveře.
,,Jdi pryč."
,,Kath potřebuješ víc času? Už bysme měli spouštět intro."
Neodpovím.
,,Jsem tu pro tebe. Počkáme ještě 15 minut. Bude to stačit?" Jde na ní slyšet, že má vážně starosti a že to myslí vážně. Otevřu dveře a padnu jí do náruče. Když mě vidí všimnu si jejího vystrašeného obličeje. Jako by nečekala, že budu vypadat až tak špatně. Nic neříká, jen mě drží pevně a hladí mě po zádech.
Slzy se mi koulý po tváři a můj make-up už vypadá spíš jak nějaká šmouha.
,,Kath, podívej se na mě." Pustí mě Tamra
,,Teď musíš být silná... Vím, že to není vůbec lehký. Ale tvoje mamka to teď bude hodně potřebovat."
,,Já vím." Zavzlykám a utřu si slzy.
Na hvězdě chvíli ještě rozdýchávám všechny slzy. Pak už jsem jen nasadila úsměv a udělala co jsem musela.
Po skončení jsem zase padla do náruče Tamře. Vím, že v takových situacích je tu pro mě.
,,Zvládlas to. Už je to dobrý." Stiskne mě pevně.
Zítra jdu do nějakého rádia jako host. Jeeej jsem celá žhavá. Všechno bych teď nejradši zrušila. ÚPLNĚ.
S Tove jsem se nepotkala od příjezdu k hale. Hlavně kvůli tomu že většinu času, co býváme spolu, jsem byla zalezlá v převlékárně. Když v tom ji potkám na chodbě backstage.
,,Tyvole kde jsi by..." Všimne si mého obličeje.
Nic neřeknu, jen ji spěšně pohladím po rameně a jdu zpět do převlékárny. Nijak nepospíchám. Proč taky. Když už se konečně oblíknu, jdu si ještě sednout na prázdnou stage, kterou budou rozebírat až zítra. Sednu tam a koukam na prázdné tribuny. V duchu se omlouvám všem těm lidem za to, že jsem nebyla tak energická a všechno to, jako vždycky. Lidi už odsud dávno odešli a já tam tvrdnu už asi půl hodiny.
Nakonec za mnou zezadu přijde zase Tamra. Normálně bych se jí lekla, ale dneska už na to nemám sílu.
Otočím se na ní a řeknu
,,Tolik lidí jsem dneska zklamala..."
,,Ale prosímtě. Vždyť nikdo nic nepoznal. Kdybych nevěděla, že se něco děje, ničeho bych si nevšimla." Chytne mě za ruku.
,,Tak pojď jdeme na pokoj." Pobídne mě.
Pomalu se zvednu a vyrazíme.
Na pokoj se dostaneme okolo 1:00 ráno.
Počkám než s Tove, která se mnou od toho, co mě viděla na chodbě nepromluvila usnou a vydám se do kostela. Tove asi neví jak se mnou v tyhle situaci mluvit.
V těhle větších městech jsou kostely otevřený i přes noc. Zasednu do lavice a civím na hlavní oltář. Je tak nádherný. Jako by vám dával naději v lepší zítřek.
Sedím tam už asi 45 minut. Přemýšlím o všem. O kariéře, mamce, Orlandovi...
nakonec se ještě naposledy pomodlím a jdu zpět na hotel. Chvilku jsem měla strach, že až přijdu Nugget začne štěkat a všechny vzbudí, ale naštěstí je asi unavená a zřejmě se nevzbudila ani když jsem odešla.

~Katheryn❤️⭐️