If It's not like the movies

Kapitola 12.

Projdu bytem a vidím ji jak spinká na gauči. Pohladím ji po heboučkých chlupech, když v tom se otevřou dveře pokoje Tamry. Vidím že je rozespalá a očividně já nejsem ten důvod proč vstala. Takže se rychle uklidím do svého pokoje, než si všimne, že jsem v dlouhých kalhotách a mikině. Už mi to skoro projde, ale pak Tamra úplně snad nejvíc unaveným hlasem řekne
,,Ty jsi někde byla?"
Hlavou mi prolítne několik výmluv.
,,S Nugget." Kývnu hlavou.
Lehnu do postele a podívám se kolik je hodin. ,,02:12"
Pokouším se asi další hodinu a půl usnout, ale nemůžu přestat přemýšlet nad tím vším, nad čím jsem přemýšlela v kostele. Vlastně od toho co mi zavolala ta doktorka. Happy jsem nebyla už před tím. Ať už to bylo kvůli těm novinářům, nebo Orlandovi, prostě jsem se necítila ok. A tohle, už mě prostě dorazilo.
Odkopu deku a zvednu se. Chvilku se rozhlížím po pokoji, abych si zvykla na tu tmu. Vezmu do ruky mobil. "3:36"
Pokrčím rameny a jdu do kuchyně, vzít si potichu něco k jídlu.
Vezmu si croisant a zasednu ke stolu, protože v tom pokoji už nechci být víc než to bude nutný. Ty dveře moc hluk nepropouští, ale přesto jsem co nejvíc potichu to jde. Najednou mě někdo ze zadu obejme. Kdo jiný než Tam.
,,Ty jsi ještě nespala co?" Zeptá se a nepouští mě.
Jen zavrtím hlavou.
,,Budu spát s tebou ok? Tak to holky dělaj ne?"
Zvednu se a obejmu ji. Moc toho nenamluvím, když se cítím tak, jako teď, ale poslouchám a vážím si toho všeho co pro mě ostatní dělají.
Zalezeme do postele skoro na stejně.
Otočím se k ní a zase ji obejmu. A jako mávnutím kouzelného proutku usnu.
Ráno se probudím s Tamynou nohou na obličeji. Opatrně si ji přesunu na hrudník a zkouším ještě usnout. Úzkost ve mě pořád proudí. Cítím jak se noha začne pomalinku sunout pryč z mého těla.
,,Nespím." Ulehčím to Tamře.
,,Ahhh! Díky! Bylo by těžký ji sunout dolu bez toho, abych tě vzbudila." Pokusí se zavtipkovat, ale když si znovu všimne mého utrápeného obličeje, stáhne se zpátky.
,,Spala jsi vůbec?" Zeptá se ustaraně.
,,Jo... Vlastně jen co jsi si lehla ke mě."
Tamy se potěšeně usměje.
,,Tak co? Dojdeme si dneska na snídani? Nebo to mám radši přinést?" Zeptá se a snaží se na mě přenést tu pozitivitu v jejím hlase, která mě teď tak hrozně vytáčí.
,,Vadilo by, kdybys to přinesla?" Cítím se trapně. Jako nějaká troska co si nemůže sama ani dojít pro snídani.
,,Určitě ne. Něco ti vyberu." Pohladí mě po rameni.
Jen co odejde jdu zavolat té doktorce co mi volala ohledně mamky.
,,Dobrý den, nemocnice Montecito jak vám mohu pomoci?" Ozve se z telefonu.
,,Zravím, mám na vašem oddělení matku. Jsem její dcera."
,,Dobře. Můžete mi říct své jméno?"
,,Katheryn Hudson... moje matka je Marry Hudson."
,,Ano... potřebovala jsem si to jen ověřit. Co potřebujete?"
,,Včera mi volala paní doktorka a říkala, že to matka možná nepřežije... tak volám abych se zeptala, jak to s jejím stavem je." Slzy mi tečou proudem a hlas se mi třese jako bych jela po hodně špatné polní cestě.
,,Tak to vás budu muset přepojit. Počkejte chviličku." Odpoví a začne tam něco štrachat. Nakonec už mi telefon zase vyzvání.
,,Meredith Blake u telefonu slyším." Poví povědomí hlas.
,,Dobrý den, včera jste mi volala, že moje matka, Mary Hudson je po autonehodě. Chci se vás zeptat na její stav." Řeknu a celá se klepu.
,,Katheryn pokud se nepletu že? Vaše maminka je ve velmi kritickém stavu, který se od včerejška nezlepšil, ale hlavní je, že se nezhoršil." Odpoví mi ochotně a čeká na moje vyjádření.
,,Takže jak velká šance je, že to nepřežije?" Zeptám se rozklepaně.
,,To vám teď nedokážu říci."
,,Aha... Dobře děkuju." Položím telefon a rozbrečím se. Najednou, ale přijde Tamra s jídlem a kafem. Všechno to neopatrně položí na linku a běží ke mně.
,,Co se stalo?" Zeptá se a začne mi utírat slzy.
,,Volala jsem do nemocnice. Řekli mi, že se to nelepší." Rozbrečím se ještě víc.
,,Vždyť je tam teprve jeden den. To ještě nic neznamená." Podívá se mi do očí.
Já se zase dívám do těch jejích. Jsem šťastná, že mám kamarádku jako je ona.
,,Bude to v pohodě. Jasný?" Povzbudí mě.
Já se pousměju a ona mě začne líbat. Chvíli ji nechám a pak se odtáhnu.
,,Promiň Tam. Tohle nemůžu. Co Orlando." Vidím v jejich krásných zeleno-hnědých očích jak se stydí.
,,To já promiň. Nevím co to do mě vjelo."
Řekne a nejistě odejde.
Posadím se na židli celá zmatená. Znamená to teda, že mě miluje? Že by se mnou chtěla být? Co to sakra znamená? Kladu otázky a doufám, že se najednou přede mnou zjeví někdo, kdo bude znát na všechny otázky co mám. Jsem chvíli na telefonu a pak se vzbudí už i Tove, která dělá, jako by viděla skrz mě.

~Katheryn❤️⭐️