Znovu /DOKONČENO/

#2

„Tati, ten je úžasný." vypískla radostí a v očičkách jí zajiskřilo.

„Sfoukni svíčky a něco si přej." usmál jsem se a vzal do ruky kameru. Bych to nebyl já, kdybych si vše nezaznamenával. Zhluboka se nadechla a jedním výdechem nechala zhasnout všech 8 svíček. Spolu s Lili pak ukrojili tři kousky a pustili se do nich. Byla šťastná a tak jsem byl i já. Jen mě mrzí, že tady nemůžeš být s námi, ale vím, že nás odněkud sleduješ a nenecháš si ujít jedinou minutu.

„Tak pojď, taťko, pusť se do svého díla." vytrhla mě z myšlenek Lili a vtiskla mi talíř s kouskem dortu. Neodolal jsem a pustil se do jídla. Byl vážně skvělý. Lili má na pečení talent.

„Jo, a abych nezapomněla," luskla prsty Lili a z kapsy malou krabičku, „ tohle je pro tebe." Lexie si od Lili vzala dárek a neváhala ho otevřít.

„To je řetízek s hvězdou." prohlížela si ho a Lili se k ní naklonila.

„Mám stejný, vidíš? Dostala jsem ho od mamky, když nám bylo jako tobě a tenhle byl její." Lexie se rozzářili oči a skočila Lili kolem krku. Myslel jsem, že se ztratil. Ale spletl jsem se. Lili ho musela mít u sebe celou tu dobu.

Když se od ní Lexie odtáhla, přišel jsem na řadu se svým dárkem já. I když vím, že Lili nepřekonám. Položil jsem na stůl menší balíček. Oslavenkyně se k němu vrhla a opatrně rozbalila.

„Tati, to je super. Teď můžeme vařit spolu." vyjekla nadšením nad světle fialovou zástěrou s nápisem- Vařím s taťkou.

„A koukni do kapsy." s úsměvem vytáhla vstupenky do planetária. Milovala hvězdy a vše o nich. „Páni, kdy půjdeme?" zeptala se nedočkavě a mě to donutilo k úsměvu. Jen jsem pokrčil rameny. Chtěl jsem to nechat na ní. Se smíchem mi skočila kolem krku.

„Vím, že to není nic moc ale-" přerušila mě, „Je to skvělý." a objala mě pevněji.

***

K večeru jsme nasedli do auta a jeli na hřbitov. Za celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Ani když už jsme stáli nad tvým hrobem. Jen jsme tam tak stáli. Podal jsem Lexie bílé růže. Měla si je nejradši. Říkala si, že si na nic nehrají. Prostě jsou, jaké jsou. Opatrně je položila na chladný kámen a přiložila na něj dlaň. Vždy to tak dělávala. Asi aby ti byla blíž. Pak se postavila zase zpět k nám. Lili po tváři tekla slza a dívala se někam do oblohy, na které se už začali objevovat hvězdy. Zadíval jsem se stejným směrem.

„Věděl si tati, že některé hvězdy už dávno vyhasli a mi přesto vidíme jejich světlo?" promluvila do ticha Lexie. Můj pohled se z oblohy přesunul k ní. Dívala se stejným směrem jako já a Lili.

„Ano, vím." ty si říkávala úplně to samé.

„Wille, věděl si, že některé hvězdy už dávno vyhasli, prostě přestali existovat, ale mi stále vidíme jejich světlo?" Otočil jsem se na Tenley, která ležela vedle mě na dece a držela se za lehce vypouklé bříško. „Ne, nevěděl." Otočila se na mě. Přesto, že byla tma, rozeznával jsem obrysy jejího obličeje.

„Slib mi něco, Wille." Přikývl jsem, ale pak mi došlo, že to v té tmě nemusela vidět. „Cokoliv, Tenley." dodal jsem.

„Prosím, slib mi, že pro to malé budu jako ta hvězda." brada se jí začala třást. „Slib mi, že až nebudu existovat, tak ono uvidí moje světlo." její hlas se začal otřásat vzlyky. Přitáhl jsem si jí do náruče.

„Vždy bude vědět, jak úžasná jeho máma byla."

Po tváři mi stekla slza. Slib jsem dodržel, Tenley. Jsi neexistující hvězda, která září na naší dceru a ovlivňuje jí obrovským způsobem. Je totiž úplně jako ty.

„Tati, ty brečíš?" Lexie mě začala tahat za rukáv. Setřel jsem si neposlušnou slzu a usmál se. „Ne, zlato, nebrečím."

„A máš kapesník?" sáhl jsem do kapsy pro balíček kapesníků a podal jí je. Jen se na mě dívala a mračila se. „Vypadám snad, že je potřebuju?" zabručela a ukázala na Lili, které po tváři tekly slzy. S děkovným úsměvem si je ode mně vzala.

„Pojedeme domů."

***

Středa

„Ano?" zvedl jsem telefon.

„Dobrý den pane Browne, tady Lexiina učitelka. Lexie má teplotu, není to nic vážného, ale myslíte, že byste si jí mohl vyzvednout? Bude lepší, když se z toho vyleží."

„Jistě budu tam do dvaceti minut." na nic jsem nečekal a rozeběhl se k autu.

„Kam si myslíš, že jdeš? Máš tu rozdělanou práci." křikl na mě šéf. Neochotně jsem se na něj otočil.

„Marku, do hodiny se vrátím a všechno dodělám. Volali mi ze školy, že Lexie není dobře."

„A to jí nemůže vyzvednout někdo jinej?" To nemyslí vážně. Bude to jen chvilka.

„Ne, nemůže." zavrčel jsem a nasedl do auta. Bylo mi fuk, že je naštvanej, Lexie nebylo dobře a já se chtěl ujistit, že to opravdu není nic vážného.

Cestou jsem stihl zavolat Lili, abych zrušil holčičí odpoledne, co si s Lexie domluvili. Hned se nabídla, že se o ní postará, abych se mohl vrátit do práce a já jí za to byl vděčný.

Když jsem dorazil do školy, seděla s učitelkou ve vstupní hale. Přidal jsem do kroku. Jak jsem se k nim blížil, všiml jsem si kapesníku, který si Lexie držela přitisknutý k nosu, a červených fleků na jejím tričku.

„Oh, princezno, co se stalo?" Měla červené tváře a skelné oči. Nebylo jí dobře a bylo to na ní vidět.

„Jen se jí spustila krev z nosu, to bude tou teplotou. Potřebuje se z toho vyležet. Omluvím jí do konce týdne."

„Dobře, děkuji." usmál jsem se na mladou černovlásku, kterou jsem znal z třídních schůzek. Lexie jí milovala a já se jí nedivil. Dokázala se dětem věnovat jako málokdo. „Promiň, tati." můj pohled spadl zpátky k Lexie, která smutně hleděla do země. „Zničila jsem si tričko."

„Neboj, zlato, to vypereme. Teď pojedeme domů, lehneš si do postele a dáš čaj, dobře?" Přikývla a trochu nejistě se postavila. Rychle jsem vzal její věci, rozloučil se z učitelkou a zamířil za ní do auta.