Znovu /DOKONČENO/

#4

Uběhly dva týdny. Horečka už ustoupila, ale stále je unavená a většinu dne prospí. Nechtěl jsem jí zatím posílat do školy tak jí hlídá Lili, když jsem v práci. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nedělá starosti.

„Zlato, pojď zkusit něco sníst." pohladil jsem po vlasech spící Lexie.

Přikývla a v polospánku se odebrala do kuchyně, kde už byla nachystaná snídaně. Apetit se jí po těch teplotách vrátil, ale stejně se mi něco nezdálo. Dodělával jsem poslední kousky chleba, když se za mnou ozvalo tiché zavolání. Otočil jsem se k Lexie, která si držela nos a na pyžamu měla červené kapky. Namočil jsem utěrku a přiložil jí ke krvavému nosu. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Stávalo se to velmi výjimečně a teď už je to podruhé za poměrně krátkou dobu.

Postavil jsem se za ní a přetáhl jí přes hlavu špinavé tričko. Zarazil jsem se. Její záda byla posetá malými červenými flíčky. Najednou ve mně hrklo. Natáhl jsem Lexie tričko zpátky a vzal jí do náruče.

„Co se děje tati?" špitla překvapeně.

„Jedeme do nemocnice." odpověděl jsem s klidným hlasem a naložil jí do auta.

Ani nevím kolik jsem jel a kolik dopravních předpisů jsem porušil. Bylo mi to fuk. Nechtěl jsem ztrácet ani minutu.

Přišel jsem k nejbližší sestře na dětském oddělení. Divně se na mě dívala. Stál jsem s Lexie, která si stále tiskla zakrvácený hadr u nosu, v náručí a nevěděl co říct. Nedokázal jsem to vyslovit nahlas.

„Co se děje pane?" zeptala se starostlivě. Já jen na prázdno otevřel pusu. Postavil jsem Lexie bosýma nohama na chladnou nemocniční podlahu a vyhrnul jí tričko, aby se sestra mohla podívat na její záda.

„Zavolám nějakého doktora." řekla zaraženě a odběhla někam pryč. Za chvíli už k nám spěchala doktorka v bílém plášti.

„Dobrý den, jsem doktorka Swonová." Potřásl jsem si s ní rukou.

„Můžu se podívat na tvoje záda?" přikrčila se, aby byla k Lexie blíž. Lexie zéaraženě přikývla a otočila se k doktorce zády. Ta si pečlivě prohlédla její záda a pak zvedla pohled ke mně.

„Uděláme jí pár testů. Můžete tady počkat." řekla. Jen tak. Jako by se nic nedělo. A už mi odváděla Lexie z dohledu. Brala mě vůbec vážně? Říkal jsem si. Šílel jsem. Nevěděl jsem co dělat. Dokud nebudou výsledky, pořád je tu šance, že ses mýlil. Opakoval jsem si stále a stále dokola. Ale bylo to marné. Moje podvědomí si nedalo říct a veškeré poplašné signály hlásily to nejhorší. Je to tu znovu. Je to tu znovu a ty jsi zase bezmocný. Ten hlas v hlavě se mi vysmíval a já ho nenáviděl. Tak strašně moc jsem ho nenáviděl.

Seděl jsem s hlavou v dlaních na nemocniční chodbě a čekal na výsledky testů. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděl, když ke mně přišla doktorka a zabrala místo hned vedle mě.

„Pane Browne?" řekla tiše a opatrně mi položila ruku na záda. Pro mě to milé gesto bylo jako nůž. A zařízl se pěkně hluboko. Měl jsem pravdu. Zaznělo mi v hlavě.

„Vy znáte diagnózu, že? Koukala jsem do složky vaší ženy. Měla stejné příznaky jako vaše dcera. Věděl jste to dřív než kterýkoli lékař." pronesla smutně.

„Miloval jsem jí." dostal jsem ze sebe a v tu ránu se protrhla hráz. „Její ztráta pro mě byla obrovská rána, ale já měl nový smysl života..."

„Přidělili jsme Lexie pokoj a teď spí. Jeďte domů a srovnejte si to v hlavě."

Zhluboka jsem se nadechl ve snaze zastavit potoky slz. „Jestli se mojí malé něco stane... Můj život skončí s tím jejím." pronesl jsem pevně a dal se na odchod. Měla to být výhružka? Nebo slib?