Uchopím jeho tvář do rukou a zadívám se mu do očí. ,, Kolik doktorů už jsme obešli, Wille?" zeptám se ,, A odpověď byla stále stejná..."
,,Dva roky..." vydechneme společně.
,, Ale nemysli na to jako na - jen dva roky - mysli na - ještě dva roky. Dv...
Seděl jsem jako přibitý na dřevěné lavici. Černý, přesně padnoucí oblek mi zabraňoval pořádně se nadechnout. Pohled na malou bílou rakev mi působil neskutečnou bolest na hrudi. Nevnímal jsem okolí. Nic pro mě neexistovalo. Celý svět se tříštil na malinkaté střípky, které se mi zařezávaly hluboko do kůže. Byla tma. Jen já a nehybné tělíčko mojí osmileté dcerky. Když si zemřela ty, cítil jsem se stejně. Ale měl jsem pro co žít. Pro tu princeznu co vrátila barvy do mého černobílého světa. Teď už nemám nic. Nemám pro co žít. Zdrceně jsem sledoval, jak se zatahuje závěs a Lexie navždy mizí. Pohledy lidí přející mi upřímnou soustrast jsem ignoroval.
Hned po skončení obřadu jsem zamířil k autu a jel domů. Byl jsem odhodlaný to udělat a nechtěl jsem ztrácet čas. Nalil jsem si sklenku whiskey a z šuplíku vytáhl schovanou zbraň. Těžce jsem dopadl do křesla. Ruce se mi třásly, z očí tekly slzy. Přiložil jsem hlaveň ke spánku. Ani na chvilku jsem nezaváhal. Dopil a stiskl spoušť...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
