Znovu /DOKONČENO/

#5

I když to hodně bolelo, jel jsem domů. Potřeboval jsem se trochu srovnat, abych se u Lexie v nemocnici nesložil.

Když jsem se blížil k domu, uviděl jsem u vchodu stojící Lili. Musela mít starost. Měla hlídat malou, ale já jí v tom spěchu zapomněl dát vědět.

Zastavil jsem na příjezdové cestě. Lili ke mně okamžitě přiběhla a vyděšeně se ptala, co se stalo. Já jen bezmocně zavrtěl hlavou a snažil se zastavit další nával slz. Obešel jsem jí a zamířil do domu, kde jsem se chtěl před všemi uzavřít, ale ona mě následovala.

Starost jí skoro opustila a vystřídala jí zlost.

„Můžeš mi krucinál říct, co se stalo?!" práskla za sebou dveřmi. „Přijdu sem v domluvený čas a najdu prázdnej barák. Dvě hodiny se ti snažím dovolat!" rozkřikla se.

Já těžce dopadl na gauč a složil hlavu do dlaní. „Je to tu znovu, Lili." dostal jsem ze sebe.

„Co je tu znovu? Wille, já to nechápu." rozhodila rukama.

„Ta nemoc... ta zatracená nemoc co mi vzala ženu, se mi snaží vzít i mojí dceru." teď už to nebyl smutek, co jsem cítil. Byl to vztek a zlost, že jí nemůžu pomoct, a že já nemůžu teď ležet v nemocnici na jejím místě.

Lili ztratila slova. Jen na mě mlčky hleděla, ale po chvíli probrala z transu a snažila se mě uklidnit. Nepomáhalo to. Žádná slova mě ani Lexie nemůžou pomoct.

Já jen doufal. To jediné jsem mohl dělat. Dlouhé bezesné noci jsem trávil v nemocnici. Držel malou za ruku a snažil se jí dodat sílu k boji. Nepomáhalo to. Byla stále víc a víc unavená, neměla chuť k jídlu a po agresivní léčbě začala ztrácet své nádherné vlásky.

Když se rozhodla, že se ostříhá, rvalo mi to srdce. Ale ona se pak zdála veselejší.

A já stále doufal. Nehodlal jsem to vzdát. Ona pro mě byla všechno, Tenley. Po tobě tu byla jen ona a já o ní nehodlal přijít stejně jako o tebe.

Po zdánlivém zlepšení přišel obrovský pád. Její zdravotní stav se rapidně zhoršil a doktoři si nevěděli rady.

Byla na tom zle. Ležela v bíle povlečené posteli a těžce oddechovala. Vstal jsem ze svého místa a naklonil se nad ní se slzami v očích.

„Miluju tě... Lexie." a tím to skončilo. Po dlouhých a těžkých měsících strávených v nemocnici boj vzdala. Do říše věčných snů jí provázelo stejné slovo, jaké jsem naposledy řekl i tobě. To které jsem ti řekl ten den co si opustila náš svět a nechala nás tu samotné. Jméno naší dcery, které jsem osm let nedokázal vyslovit.