Osud

Marinette

Ohhhhh, ten je tak sladký.
Koukám na tak krásného blonďáka sedícího přede mnou.
Dneska mu už musím říct, co k němu cítím, ale nemůžu mu to říct jako Marinette.
Hmmmm.........
Už to mám! Půjdu za ním jako Beruška!
Je tu jen jeden problém-nevím, kde bydlí.
"Alyo?"
"Hmmmm?" Odpověděla nevrle, jelikož jí to asi moc nezajímalo.
"Něco potřebuju."
"A co kočko?" Řekla už s větší pozorností.
"Nevíš kde bydlí?"
Řekla jsem potichu a prstem nenápadně ukázala na Adriena.
"Jasně!"
Napsala mi na papírek adresu.
"Super! Moc děkuju!"
___________________________
Konečně skončila škola! Vyběhla jsem před školu a nadechla se svěžího čerstvého vzduchu.
"Tak ahoj v pondělí, Alyo!" Zamávala jsem Alye.
"Ahoj Nino!"
"Čau!" Zakřičel na mě přes ulici.
S Adrienem jsme šli celou cestu domů vedle sebe, ale vůbec jsme spolu nemluvili.
Na konci křižovatky jsem se zadívala nahoru na právě letící letadlo nademnou a do Adriena jsem omylem vrazila, že se málem zřítil do silnice.
"P-promiň. Já, ty, tam, p-promiň."
Vydala jsem se zebe a stydem se rozběhla cestou ke svému domu.
"To je dobré a ahoj v pondělí, Marinette!"
Zakřičel a já se jen v duchu usmála.
___________________________
"Tikki, já nevím! Mám tam jít, nebo nemám?!" Skoro jsem křičela na Tikki ládující se sušenkami.

"Jen běž! Vyjádří svoje city." Mluvila na mě s plnou pusinkou.

"Ale co když mě odmítne?" Ptala jsem se už zoufale, ale spíš jsem hledala způsob, jak se z toho vymluvit.

Byla jsem už tak zoufalá, že jsem si vzala moje oblíbené kopretiny a začala otrhávat lístečky.
"Mám, nemám, mám, nemám, mám, nemám, mám, namám, mám, nemám, mám." Už zase. Pokaždé mi vyšlo, že mám jít za Adrienem v převleku Berušky.
"Ták fájn.
Tikki tečky!"

Ahoj!
Na začátek kratší kapitola.
Slibuju na 100%, že od zítra budou mít min. 400 slov❤️❤️
Sasík❤️