SuperHero 'Dokončeno'

015

Druhý den ráno, v neděli, mě probudili klíče. Elis vklidu spala dál. Chtěl jsem vstát a najednou jsem ucítil hroznou bolest na plicích! Jako kdyby do mne bodalo tisíce nožů.

,,Done, jsme doma," ozvala se máma. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem bouchnul do Elis. 

Probudila mě rána od Donalda. ,,Zlato," protáhla jsem se, ale on neodpověděl. Sedla jsem si na postel.

,,Donalde!" vykřikla jsem. Donald si držel ruku na plicích a snažil se něco říct. Ale nemohl se ani nadechnout.

,,Synku jsme doma," ozval se hlas mého otce.

,,Pomoc!" křičela Elisabeth.

Slyšel jsem běh do schodů a otevření dveří. 

,,Donnie!" dala jsem si ruku na ústa a nemohla jsem ani polknout, absolutně jsem nechápala co se stalo.

,,Donalde! Zlato!" třepala se mnou máma.

,,Paní doktorko... ano..Dobře, prosím co nejdříve! Za 10 minut.. dobře..." říkal jeho táta do telefonu.

Intuitivně jsem natáhl ruku, Elis přišla zpátky a sedla si na postel. Pevně jsem ji stiskl. Teď tě potřebuju, zlato...

,,Donalde," hladila mě máma po hlavě a táta rozmotával šňůry od kapačky. Poklepal mi na paži a vjel mi jehlou dovnitř. Jako kdyby mi to mělo pomoc.

Když jsem to viděla, udělalo se mi špatně a běžela jsem na záchod.

Ten obsah jsem spláchla. Jeho mamka mi podala ručník. ,,Nezlobte se - já - Jsem Elisabeth." utřela jsem si pusu.

,,Těší mě, jsem Renata Clarke" pousmála se, ,,Donald mi neřekl, jakou má hezkou slečnu."

,,Nezlobte se, já..." 

,,Ne. Děkuji ti, že jsi tu s ním byla a .." zamáčkla slzu.

,,Doktorka je tu," přišel jeho táta do koupelny a zase odešel.

,,Neměla by jsi tam jít," zastavil mě u dveří.

,,E-li-s," řekl jsem jak hlasitěji jsem uměl.

Slyšela jsem špitnout moje jméno.

,,Jeffe, pusť ji," řekla Renata.

Donald byl  celý odrátovaný a připojený na různé přístroje. Na jednom z nich jsem poznala, že sledují jeho srdce.

,,Donald musí co nejdříve do nemocnice," řekla chladně doktorka.

Zakroutil jsem hlavou. Měl jsem kurva vyhráno! Říkali to! A teď? Kurva do píči osude, nech mě tu s ní! - Jako kdyby mě měl snad Bůh uslyšet.

Sedla jsem si opatrně na kraj postele a chytla ho za ruku. Pomalu otočil hlavu. Jeho oči, jako kdyby z nich prchal život. To ne, prosím... nemůžu tě ztratit Donnie!

,,Přijedu za tebou," naklonila jsem se, pošeptala mu do ucha a políbila ho na tvář.

Všichni jsme slyšeli houkat sanitku.

Naložili ho na lůžko a opatrně svezli dolů až do sanitky.

,,Kdy za ním můžu?" vykřikla jsem na doktorku, jako kdyby to snad byla její vina.

,,Jakmile budeme znát všechny výsledky, zavoláme Vám a pak ho budete moc snad navštívit." odpověděla.

Snad? jak sakra snad?! Úplně jsem se zlomila. Jeho máma mě musela podepřít a já viděla odjíždějící sanitku.

,,To bude dobré zlatíčko, Donald je bojovník," snažila utěšit sebe i mě.

****

Přivezli mě do nemocnice a hned jsem jel do tunelo zrkze hlavu. Potom na rentgen plic.

To svinstvo mi sedlo i na plíce.

Hnil jsem.

Hnil jsem uvnitř.

Bál jsem se. Tak moc jsem se bál.

Píchli mi něco a já jsem usnul.

***

,,Zlato, jestli chceš," podívala se na mě Renata, ,,Můžeš tu zůstat."

,,Děkuju," odpověděla jsem nepřítomným hlasem a koukala do páry od kakaa.

,,Ren, můžeš?" přišel Jeff. Odešla za ním.

,,Volali mi z nemocnice." Otočila jsem se.

,,Elis," podíval se snad poprvé jeho otec na mě.

,,Je mi to líto, ale -"

Donald - ani to nemohu vyslovit, ihned jsem začala plakat a zajíkat se.