SuperHero 'Dokončeno'

024

Nevím jak je to možné, ale do nemocnice, kolem šesté večer, se proplížil Arthur.

,,Čau kámo," řekl polohlasem.

,,Ahoj," řekl jsem.

,,Seš si jistej?"

,,Jo," přikývl sem. Kdy jindy než teď? Cítil jsem, že to musím udělat. Bolelo mne celé tělo a já jsem věděl, že zítra už být nemusí.

Arthur mi pomohl do trička, kalhot, mikiny, bundy a na hlavu mi nasadil čepici.

Posadl jsem se na vozík a nějak se nám s Arthurem podařilo projet bez povšimnutí kolem recepce.

,,Napiš jí esemesku," řekl Arthur.

,,Počkej, ona neví, že.." otočil jsem se na něj. 

Zakroutil hlavou.

No paráda, tak to bůh ví, jestli vůbec přijde.

,,Ještě můžeme k ní před barák.." navrhnul.

Pokrčil jsem rameny. Nevím jestli to byl nejlepší nápad.

Jenže než jsem stačil cokoliv namítnout Arthur už zvonil u dveří.

,,Ahoj, co tu děláš pozdě v noci?" Otevřela jsem dveře a u dveří uviděla Arthura.

,,Někoho ti vezu," udělal krok doleva a na mně zamával Donald.

,,Ste blázni??"

,,Pojď s námi," řekl Arthur a Donald mával rukou ať jdu.

Sundala jsem kabát z věšáku a kolem krku si obmotala šálu.

,,Ahoj," políbila jsem Donalda na rty.

Konečně ty její hebké, měkké rty.

,,Donnie jsi blázen," chopila jsem se řidítek.

,,Kam vlastně chceš jít?" zeptala se.

,,Já ti řeknu," otočil jsem se a usmál jsem se.

Arthur nás tiše následoval pár kroků od nás.

Zanedlouho jsme byli u útesu, kde se bouřilo moře.

Opatrně jsem vstal z vozíku.

,,Počkej," chytla mne za ruku Elis.

Usmál jsem se.

,,Pojď za mnou," chytl jsem ji pevně za ruku.

Pomalu jsme došli na jeden z útesů, kde na nás moře nedosáhlo.

Donald stál mlčky vedle mne.

,,Elis," podíval jsem se jí do očí.

Otočila jsem se se slzami v očích.

,,Elis, neplakej," setřel jsem jí slzu.

,,Když se budeš cítit na dně, budeš smutná, budeš chtít plakat, nebo prostě si jen přijít popovídat..." začal jsem a citíl jsem jak mi pevně svírá ruku.

Chtělo se mi tak moc plakat, křičet a bojovat za jeho život...

,,Přijď přesně sem, já zde, na tomto útesu, na tebe budu každý den čekat." Pevně jsem ji objal.

,,A když nepříjdeš," šeptal jsem, ,,Nevadí, i tak budu vědět, že jsi v pořádku." 

Pevně jsem ho objala, plakala do jeho mikiny a chtěla jsem tolik říct..

,,Miluju tě, tak neplakej," vzal jsem její hořící tváře do dlaní a silně ji políbil.

Tak jako by to mělo být navždy...

Promiň, Donnie, že jsem ti toho nestihla víc říct..

Promiň, Elis, že jsem ti zlomil srdce...

*****

Tohle ještě není konec :)

P.S. Kdo brečí?