Objevitelka Carol

Záchrana

Viděla jsem překvapené obličeje zvláštních lidí. Rychle jsem se odstrčila trochu dozadu a prohlédla si okolí. Viděla jsem zatažené mraky nad mořem, písečnou pláž na které se válely popadané klacky a menší stromy...

Jeden z domorodců mi zaťukal na rameno a nahodil výraz, jako by mi chtěl říct, jak ses sem dostala?!
Vzali mě za ruce a jeden s holí v ruce nás kamsi vedl.

Co se mnou teď bude?

Šli jsme lesem s vysokými stromy. Všechny měli strašně tenké kmeny a většina se válela na bahnité zemi. Neměla jsem boty, jen bundu a roztrhané oblečení. Šli jsme už dost dlouho a mě bolely nohy. Najednou jsme prošli malý palouk a šli do kopce. Na něm bylo několik dřevěných domků. Pár bylo rozpadlých a bylo tu poměrně rušno.

Vůbec si nepamatuju jak jsem se sem dostala. Můj mozek akorát pořád přemítá Pomerančové ostrovy a Novokorské město.

Zatáhli mě do nějakého domu kruhové podstavy. Jedna paní mi přinesla nějaký čaj a mně začalo pomalu docházet, že se mi snaží jenom pomoct.

,,Můžu se vás prosím zeptat, kde to jsem?" řekla jsem tónem abych je neurazila.

Paní na mě hodila nechápavý úsměv a tak mi bylo jasné, že mi nerozumí. Je to zvláštní všichni lidi v zemi Pokémonů mluví přece stejně!

Počkat! Kde jsou moji Pokémoni?

Začali mi pomalu docházet jakési skutečnosti. Vzpomněla jsem si na to, že jsem chtěla plout lodí z Johta na Pomerančové ostrovy, dokonce jsem si pamatovala i Buneary, Lotada, Totodila a mimo jiné Gastlyho, Aipoma a Magbyho.

No jasně! Moje kamarádka Denielle.

Pamatovala jsem si všechno! Teda... skoro všechno. Že bych byla teď na Pomerančových ostrovech?!
Ale jaktože jsem ležela na nějaké hnusné pláži?!

Můj mozek neustále zaplňovaly nesmyslné otázky, na které jsem nebyla schopná najít odpověď.

Vyšla jsem z obydlí, abych se šla podívat po osadě.
Nebylo to tu vůbec hnusné, teda až na dva rozpadlé domy. Lidé se tu dorozumívali pohyby. Zvláštní!

Byly tu kamenné chodníky, uprostřed vesnice velká studna. Za osadou byl hluboký les, plný vysokých hustých jehličnatých stromů, převážně staletých smrků. Našla jsem dokonce i stodolu, kde byli namačkaní různí hospodářský Pokémoni. Nějaký obyvatel se mi snažil na můj vyděšený výraz vysvětlit, že normálně se pasou na veliké stráni, ale že při bouřce jsou tady. Teda pokud jsem to pochopila správně.

Zamířila jsem do domku, kam mě přivedli. Po chvíli tam ta paní přišla a donesla, neuvěříte co, MOJE POKÉMONY! Hned jsem k nim běžela, měla jsem ohromnou radost, že je zase vidím. Začali mi něco říkat. Achjo, kdybych jim tak mohla rozumět.

Všechny nás pohostili a mně se zdálo, že už toho pro nás udělali až moc.
Naznačila jsem jim velké díky a vydala se ven.