Představa

Tobě

Báseň Tobě navazuje na básničku Ty ze sbírky Poezie v srdci.

Takže se napřed vrátíme v čase....

Ty

Ty jistě víš,
kam vítr fouká,

Už možná tušíš,
co mě k tobě láká.

Jistě vidíš,
když se na tebe dívám,

jako růže se červenám
a pohled odvracím jinam.

Tvé oči,
jsou jako tůňky v noci.

Tak černé,
jako nebe s hvězdami.

Silná záře mě oslní
a měsíc mi šeptá:

,,Nedostaneš,
čeho se ti žádá."

Tvé vlasy jsou zlaté,
jako klasy obilné.

Neumíš lhát,
zvládáš se smát.

Miluješ sport,
tvé srdce to ví,

v lásce žiješ
a v přátelství.

Jsi odhodlaný,
pomáháš rád,

nezradíš,
jsi princ a kamarád,

tak šarmantní,
plný ochoty cenné,

proč mám ten pocit,
tak silný zjevně,

že daleko od země
až ke hvězdám,

létám tak často,
když mé srdce ti zpívá.

Jen s tebou to cítím,
ty umíš to přivolat.

Jsi mladík kouzelný,
jež zná každý hlavolam.

Se vším si poradíš,
překonáš překážky,

přátelé podržíš,
neutečeš od nich.

Zdalipak jednou,
třeba v lásce,

vyslovíš mé jméno
milostně a sladce.

Třeba jednou,
za dlouhou dobu,

se všechno změní
a budeme spolu.

A teď se přesuneme o pár let dopředu.....

Myslím, že už tuším,
kam ten vítr fouká.
Teda... Snažím se to zjistit.

A možná už vím,
co mě k tobě láká.
A co mě lákalo i tehdy.

A je mi jasné,
co vidíš,
když se na tebe podívám.
Co jsi viděl i před léty.

Stydlivě, tiše, s touhou, hravou radostí,
pohled odvracím jinam
obličej stáhlý starostí.

Už se nečervenám.
Jen v duchu skotačím,
s tajným přáním...
že tě zase uvidím.

Ano, tvé oči.
Černé jako noční vody,
pořád stejné
teď - však jakoby více zhnědly.

Hm.... možná zmoudřely
prozřely
spatřily
nové věci...

A opět se vrací a třpytá
měsíc a jeho neposlušná slova:

,,Marná je tvá touha, marná."
Tiše pošeptává
jako před časem, znova a znova

,,Vždyť víš, že....
přece nedostaneš,
čeho se ti žádá..."
A je to tu zas...
Jen už mě to tak neděsí...

Však ve dne teď,
slunce zlaté otírá se ti o vlasy,
a měsíc může křičet
žadonit
naříkat.
Ale já ho neuslyším....

Vnímám pouze doteky tvého smíchu,
který se někam ztratil.
A to,
že se bojíš říct pravdu.

Schováváš se.
Ač stojím za tvými zády.
A dívám se.

Tvé zájmy
už ti možná nepřináší takovou radost,
jako dřív.

Ale tví přátelé.
S tebou....
Zůstali.

Pořád v tobě vidím,
tu ochotu a pomoc.
Kterou dáváš,
když chráníš svou rodinu....

Ale zase mě vynáší,
ten pocit nečekaný
tam, kde hvězdy za letní noci srpnové
dolů padají.

Padají samy...
Zeshora...
dolů....

Ode mě....
k tobě...

A mé zpěvné srdce
rozeznělo i můj hlas....

Teď je to o mně, ne o tobě
a přitom....
jsi to ty, kdo mě donutil promluvit.

Rozluštil jsi mou hádanku,
ani o tom nevíš.

Rozluštíš i tu další a to....
šifru se jménem mým,
které pak...

Náhle vyslovíš,
milostně a sladce.

Jak lehce se mi ta slova opakují!

Tak...

Třeba jednou,
za dlouhou dobu.
Se všechno změní a...
....my budeme spolu.

Třeba v lásce ne jen ve snech,
jako tehdy.

Tohle jsou jen slova,
tak neber je vážně.
Ale přece jen...
kdo ví....

Ty....

Ty jistě víš,
kam vítr fouká...

...ano, víš a budeš vědět.

Doufám....