Představa

Bez kouzel pekla ani z nebe

Věnováno Chechtalce

Tahle báseň je opravdu důležitá...

Tedy... Pokud se rozhodnu překonat svůj strach...

Víš, já.... nebála bych se,
nebála bych se slz.
Těch plachých, které kanou po větvích stromů
a těch, jež ztrácejí se s ránem.

Ne, neztrácejí se, nemizí.
Jenom je už nechceme vidět.

Ty radši zatemníš si oči...

Když šumivý opar noci.
Ten zamotá nám hlavu.
A já, dobře to znám.
Můžeš se stále dokola sebe ptát.
Kdo jsi?

Však tvá odpověď lehce vytratí se...
Jako volání jedné osoby.
V davu.

Rozmysli si, zda chceš mít strach.
Proč být jedním z těch,
co se děsí dnů deštivých.
Jen krčí se u okna a počítají nádechy mraků
Co si stýskají a trpí.
Bez slz.

Okno zavřené skýtá bezpečí.
A vítr za ním opírá se o zdi domů.
a kapky nesměle po skle se kutálí,
a kutálí se beze strachu.
Dolů.

Aby mohly spadnout.
A navždy se v zemi ztratit.
Ne. Já nebála bych se, zchladnout...

Tvé oči jsou už přece studené s ledovými duhovkami.
Teď prozrad mi, proč...
odkláníš zrak a hledáš suchá místa.
Aby ses minul s útěšnými kapkami.
A vyhnal z uší má slova.

Radši slyšíš to naříkání,
když venku zavyje pes.
Blesk udeří do stromu
A přes dveře znějí lidské kroky.

Tak nebuď zamlklý,
nedrž se sám....
když všichni, jež jsi znal
už jsou někde jinde....

Občas déšť je prostě potřeba.

A ti, co to pochopili....

Teď cítí se líp.

Tak proč jen ty...

Jen ty a já, tvé svědomí.
Bez kouzel pekla ani z nebe
ne, já čarovat neumím,
svedla bych jen tebe....

....Aby ses už nebál.
Slz.
Pláče.
Truchlení....

Jsem tu, abych tě svedla z cesty.

Abys došel smíření.....

Ne.
Já.... nebála bych se....

Tak už přestaň....

Tahle báseň lehce kooperuje s tématem Dne poezie. Nebát se.

Jen.... Mám trochu strach ji předat.... Předat někomu, kdo na mě spoléhá....