Prudce jsem se otočila a tam seděl na vyvýšenině On. Ten z mých snů.
,,W-Wiley?" zakoktala jsem se a trochu jsem se odsunula, jakoby mě to mělo před ním ochránit.
,,Ale beruško..." seskočil dolů a posadil se vedle mě. Pak mi zvedl bradu a podíval se mi do očí.
,,Mě se bát nemusíš."
Rychle jsem se zvedla a poodstoupila od něj.
,,Nemám? A proč mi lezeš do snů? Proč mi mluvíš v hlavě?!" vykřikla jsem na něj. Srdce mi prudce bušilo až jsem bála, že mi vyskočí z hrudi. Oči se mi zaplnily slzami, ale i přesto jsem viděla ty rudé oči, které mě děsily a uklidňovaly zároveň.
,,Proč já?" naplno jsem se rozbrečela a padla na kolena. Rukama jsem se zapředla do země a drtila v prstech hlínu.
,,Proč to děláš mě? Proč mě lekáš a uklidňuješ? Proč zrovna já?!" Propadala jsem pomalu hysterii.
,,Proč...já..." Soustředila jsem se na svůj dech a ani nepostřehla, že se přiblížil a klekl si ke mě. Natáhl ruku, jakoby se mě chtěl dotknout, ale pak ji stáhl.
,,Beruško, věř mi, já být tím, co jsem, nechtěl. Zprvu jsem svoji existenci nemohl snést, ale pak si zvykl."
Pak se pomalu, pomaličku ke mě sklonil a... objal mě...
,,Vidíš tu hvězdu, beruško?"
Zeptal se mě a já zvedla hlavu. A opravdu - padala hvězda.
,,Něco si přej..."
A já si přála...
Aby to objetí bylo navždy. Možná naivní, možná pravdivé.
~Možná špatné, ale my to v tu chvíli neřešili.~
ČTEŠ
Roses
Historia CortaRůže... Proč je ve všem tato rostlina? Je něčím výjimečná, něčím magická? Všichni o ní mluví a já nevím co se děje. Kdy jsem se ke světu tak uzavřela? ××× Stal jsem se zbloudilým a jediná možnost byla svést ji z cesty taky.
