~Secret~ //Yoonmin//

12. Jede se do Evropy?

  "Yoongi hádej co?!" zakřičel Tae snad přes celé město. "Co?" řekl otráveně, s nezájmem v očích modrovlasý chlapec. "Hobi. A. Já. Pojedeme. Do. Evropy!" dostal ze sebe rádoby dramaticky Tae, což působilo dost komicky. "To je skvělý!" řekl najednou Yoongi. "No a... kdy odjíždíte?" dodal po chvíli. 

"Už zítra." odpověděl Tae a zazubil se svým čtvercovým úsměvem. "Kam hodláte dát Jimina?" zeptal se opět modrovlasý, přičemž mu na tváři pohrával podezřelý úšklebek. 

"Jimin se snad o sebe dokáže postarat sám... ne?" vyšel z poza rohu Hobi s nechápavým výrazem. "To nedokáže!" vykřikl najednou Taehyung. "Jak nedokážu?" zeptal jsem se podrážděně, i když jsem moc dobře věděl, o co těm dvěma jde. 

"Pojedeš s Yoongim do Seoulu a budeš s ním na pokoji. Má byt kousek od vašeho." prohlásil Tae a pohledem naznačil Hobimu, o co se snaží. "Co na to říkáš Hobi?" mile se zeptal na otázku, na kterou věděl dopředu odpověď. 

"Možná by to tak bylo lepší. A je fakt, že aspoň nebudeš sám." usmál se povzbudivě Hobi a podíval se na Taehyunga. "my budeme muset jet domů, abychom si stihli sbalit. 

Po asi půl hodině odjeli a já s chlapcem s modrými vlasy zůstal v domě sám. 

Budovou se rozprostíralo ticho a já pomalu začínal upadat do nervozity. 

"Tak co bys rád dělal Jiminie?" poválel Yoongi na jazyku mé jméno a vychutnal si jeho vyslovení. "No... em.. j-já nevím...no.... eh.... c-co myslíš... ty?" dostal jsem ze sebe rozklepaným hlasem a sklopil pohled k zemi. 

"Jsi tak nehorázně roztomilý ChimChim..." řekl polohlasem u mého ucha. Polkl jsem a polil mě studený pot. Co to se mnou ten kluk dělá?

Počkat... jak mi to řekl? ChimChim? To ne... tak mi říkali tak možná ve školce. Myslí si, že jsem dítě? 

"Jsi nervózní?" usmál se kluk přede mnou. "N-ne" zalhal jsem, i když bylo více, než očividné, že jsem z něj naprosto mimo. 

"Vzrušuju tě Minnie?" nazval mě další dětskou přezdívkou a já se nervózně ošil. "N-no... n-ne...t-totiž..." chtěl jsem ze sebe vysoukat odpověď, ale Yoongi mě nenechal a položil další jeho "skvělou" otázku. 

"Vzrušuje tě, když udělám tohle?" lehce mi skousl ouško a já měl pocit, že z toho omdlím. 

Jak dlouho, že budou kluci pryč? Takhle mě každou chvíli ohne o nejbližší... cokoliv!

Ne že bych se bránil, že? 

Ale fuj Jimine!

Okřikl jsem se v duchu nad svými chlípnými myšlenkami a jemně se usmál.

"Směješ se Minnie" zazubil se Gi a věnoval mi jeden z jeho polibků na tvář. "Co kdybychom si zahráli flašku?" tak na to ať zapomene rovnou! 

"Jasný, p-proč n-ne?" usmál jsem se a v duchu se musel profackovat. Proč moje pusa říká vždycky něco jiného, než bych chtěl?

Yoongi zmizel do kuchyně a po chvilce se vrátil s prázdnou lahví od alkoholu a popcornem. 

Sedl si na postel a poklepal naproti sobě, na znamení, abych se tam posadil, což jsem po chvíli i udělal. 

Yoongi roztočil flašku a ta ukázala, že on dává úkol mě. "Chtěl bys pravdu, nebo úkol?" zeptal se mě. "Asi... em... pravdu?" dostal jsem ze sebe tentokrát bez koktání. "To se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ?" usmál se starší a já byl nucen k odpovědi. "Oznamuji" hlesl jsem polohlasem. 

"Dobře... Jimine... ještě ti chci říct, že mi můžeš ve všem věřit, dobře?" uslyšel jsem Yoongiho uklidňující hlas, který měl až léčivý efekt. Kývl jsem a čekal na otázku, která se po chvilce dostavila. 

"Jsi panic Jiminie?"