The wolf's blood (FF)

1. Kapitola

Z pohledu Scotta...

Na matčina slova reaguji ospalým zamumláním a zabořím svůj obličej do polštáře ještě víc. Přitom cítím její ruku na vlasech, když to zkusí to znovu: „Scotte, je čas vstávat, škola nezačne později jen pro to, že tam nejsi." Trochu odsedne, aby mi dala prostor k reakci. Neochotně se posadím na posteli. „Ono je už vlastně pondělí, co?" Reaguji ještě poněkud přepadle a dle tónu je jasné, že mám ještě půlnoc. „Jo je. Za chvíli musím být v nemocnici a ty ve škole. Takže koukej vstávat ospalče. Pokud budeš chtít klidně si můžeš věčer jít dřív lehnout. Věděls, že do školy budeš muset, takže žádné výmluvy." Promluví Melisa a zvedne se z mojí postele.

Omluvně se na matku usměju. „Promiň, vždyť už jdu." A začnu se trochu neochotně soukat z postele. „Na lince máš připravenou svačinu, stačí ji pouze dát do tašky. Až budeš ve škole zavolej a po vyučování hned domů. V případě, že nepůjdeš ke Stilesovi." Upozorní Melisa než se ztratí ve dveřích. „Jasně, jasně." Odkývu ryhle hlavou. Však taková slova neslyším prvně, chápu sice, že má o mně matka strach, ale občas je to docela...otravné.

Na druhou stranu se jí nedivím. Zvláště, když vezmu v potaz, co se v poslední době v Beacon Hills děje. Ta podivná napadení zvířetem. Mrtvá těla...Při té vzpomínce se otřesu odporem. Ač už to trvalo pomalu měsíc, místní šerif a otec mého nejlepšího přítele Stilese, Noah Stilinski, nebyl k vyřešení toho případu o nic blíže než v den, kdy se objevilo 1. tělo.

Bylo tolik nezodpovězených otázek: Proč zvíře vlastně útočí? Proč zrovna tyhle konkrétní osoby? Spojuje jeho oběti něco, nebo si je vybírá náhodně? A takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Navíc se spíše vyrojovali další než, že by se nacházeli odpovědi.

Věděl jsem sice, že bych se měl spíše věnovat učení zvláště, když jsem uvážil svůj prospěch ve škole, ale...s kamarádem jsme se shodli na tom, že nás mnohem více zajímá to, co se ve městě dělo, než nějaká škola. Ta byla rychle odsunuta na druhou kolej, však jsme nebyli jediní, koho ty útoky zajímali.

Bylo to hlavní téma celého města. Nejčastěji se v souvislosti s tím mluvilo o pravděpodobném výskytu samotářské pumy, která se do okolí zatoulala, přestože ji nikdo pořádně neviděl. Jenže, kdyby to nebyla puma, co jiného by to mohlo být?

Ač jsem nad tím přemýšlel jak chtěl, žádná kloudná odpověď mě nenapadala. Všechny známky hovořily o tom, že útočníkem je spíše zvíře než člověk, ale přesto...pochybnosti zůstávali.

Na mobilu položeném na nočním stolku vedle postele si po oblečení přečtu zprávu od Stilese. Kamarád mi píše, že na mě počká před školou. Tak to bych tedy s sebou měl hodit. Pomyslím si, když s baťohem přes rameno seběhne dolů, kde do něj přidám připravenou svačinu a můžu vyrazit.

Beacon Hills nebylo zrovna velké město. Spíše takové malé městečko, jehož okolí obklopovaly husté lesy, ale přesto jsem ho měl rád. Ač nepatřilo zrovna k největším, byl to domov a proto mi rozhodně nebyla ta úmrtí lhostejná. Zvláštní bylo, že ke většině útoků došlo právě v okolních lesích a proto se do nich po setmění odvážil jen málokdo. Vlastně se jim většina vyhýbala i přes den.

Navíc zde byla ještě skutečnost, že pokud se vyšetřování brzy nepohne alespoň minimálně, Stilesův otec by mohl mít závažné problémy. Což jsem si nepřál už kvůli kamarádovi, kterého jsem měl rád jako vlastního bratra, jelikož jsme spolu v podstatě vyrostli.

Kráčím zamyšleně po ulici, ztracený ve vlastních myšlenkách, když tu moji pozornost upoutá výjev na druhé straně. Zastavím se a zůstanu na něj zírat.

Na proti stáli před skleněnou výlehou dva dospělí muži a nezdálo se, že by se jednalo o právě přátelský rozhovor. Především jeden z nich mě velmi zaujal. Černá kožená bunda, bílé triko pod, kterým se rýsovaly vypracované svaly. I na tu vzdálenost bylo poznat, že má dotyčný sílu a nebylo by rozumné si to s ním právě dvakrát rozházet. Dále tmavě modré džíny, se sportovníma botama barevně sladěné ke zbytku oděvu. Vlasy měl stejně temně černé jako já, ale na rozdíl ode mě byl tento muž světlooký. Jeho šedivé oči se zrovna podrážděně vpíjely do jeho společníka a jeho celkový postoj prozrazoval jistou napjatost. Ovšem...v tom pohledu bylo něco nebezpečného, varovného a...nevěděl jsem jak bych to měl přesně popsat, ale velmi rychle jsem si spočítal, že je s ním mnohem lepší vycházet podobrém než po zlém.

Také byl rozhodně starší než já.

Nedalo mi to. A udělal jsem krok jejich směrem, abych lépe slyšel o čem se baví.

S rukama zaraženýma v kapsách propaluje toho druhého pronikavým pohledem. Po jeho odpovědi: „Je mi líto, ale nepůjde to." Se na jeho tváři objeví pobavený úšklebek. „Skutečně? Když myslíš..." Pokrčí sice lhostejně rameny, ale v obličeji se mu přitom mihne nebezpečný úsměv.

Nechci věřit vlastínm očím, když dotyčného chytne a narazí mu obličej na skleněnou výlohu vedle. „Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně. A abys věděl, získám co chci, ať už s tvojí pomocí nebo bez ní. Dám ti dobrou radu, vyhýbej se mi." Teprve poté ho pustí.

Přijde mi to celé divné, ale zdá se, jako by dotyčný celou dobu o mně věděl, zvláště, když pronese následující slova: „A ty se starej o sebe. Do tohohle ti nic není." Pak se sebere a odchází.

Zůstávám chvíli ještě stát na místě, než se seberu a pokračuji ke škole. Zde už na mě mává nedočkavě Stiles, ke kterému se také připojím.