The wolf's blood (FF)

9. Kapitola

Z pohledu Dereka...

Ráno jsem musel toho „intelekta" ze svého gauče málem vykopat, abych ho z něj vůbec dostal. Nejdříve „nemohu spát a musím ti šmejdi po domě", a teď chrápal jak dřevo.

Usínal mi i cestou v autě a já musel použít klakson, abych to před tou školou vůbec vzbudil. Nosit ho dovnitř jsem totiž vážně nehodlal.

Z parkoviště jsem odjel teprve ve chvíli, kdy jsem ho jasně viděl, zajít do dveří.

Protočil jsem nad tím očima. Každopádně, teď už to nebyla moje starost, dotáhnout ho třídy mohou klidně i spolužáci – pokud to bude potřeba. Pokrčil jsem rameny.

Plán na dnešní den byl jasný: večer projít zbytek složek doma a pomalu začít zjišťovat informace o možných přeživších příbuzných.

No, aspoň, že to nejsložitější už jsem měl za sebou a dobrovolně už na šerifovu stanici nemusím. Prozatím...

Z pohledu Scotta...

Vážně nerad to přiznávám, ale Derek měl v jedné věci pravdu.

Astma vážně zmizelo a dokonce jsem se zlepšil i v lacrossu tak moc, že i sám kouč začal uvažvat o mém aktivnějším zapojení do hry a ne jen jako použitelný cíl pro ostatní v brance.

Což mě sice těšilo, ale to další už zdaleka tak pozitivní nebylo.

Abych řekl pravdu, nebylo vůbec příjemné slyšet na takovou vzdálenost, úplně cizí rohovory, jak kdybys stál jen těsně u nich.

Bylo docela obtížně soustředit se na profesorův výklad, když jsi slyšel do nejmenších podrobností co se děje na protější ulici. A to jsem do toho zatím nepočítal ty zvláštní sny s Alphou.

Možná bych to měl s někým probrat. Pomyslel jsem si, když jsem čekal v lavici na začátek vyučování.

Můj kamarád přišel těsně před zvoněním a bez obvyklého pozdravu si hned sednul do lavice. Následoval zvonek, který byl na můj vkus od jisté doby až moc hlasitý. Což mi také zabránilo zeptat se Stilese na důvod jeho zpoždění.

Učitel přišel asi pět minut po začátku hodiny.

Mohu říct, že snad po prvně po dlouhé době jsem se alespoň snažil výklad vnímat, abych nemusel aspoň chvíli myslet na svoje problémy.

Nicméně...to netrvalo příliš dlouho.

Pocit...nebo spíše Stilesovo chrápání mě přimělo věnovat mu pozornost. Pokusil jsem se do něj párkrát strčit, abych ho probudil – žel bohu bez výsledku.

Bohužel přesně v ten okamžik už to zaregistroval i vyučující. „Pane Stillinsky!" Rozhlehl se třídou profesorův podrážděný tón.

„Ehm...co...je...Ještě pět minut, tati..." Zamumlal přítel nepřítomně a ihned znovu usnul.

No, to se tedy povedlo...Pomyslel jsem si. Jedna věc však byla zřejmá, ta situace se musela nějak řešit a zřejmě k tomuto názoru dospěl i vyučující.

Nebylo totiž třeba dlouho vysvělovat, že v tomto stavu přítel dnešní školu prostě nezvládne.

Proto mě ani nepřekvapilo, když značně neochotně pronesl mým směrem. „Pane McCalle, budu vás muset požádat zda byste byl tak laskav a doprovodil zde pana Stillinskeho domů. Je očividné, že dnešní den školu nezvládne. Ze zbývajících hodin vás oba omluvím." „Děkuju," dostal jsem ze sebe a začal balit naše věci.