The wolf's blood (FF)

2. Kapitola

Z pohledu Stilese...

Probudím na zemi, kde se válí hromada papírů, na kterých jsem usnul. Ani náhodou se však nejedná o žádnné úkoly do školy, jak bysi mohl někdo mylně myslet. Naopak všechny se týkaly jednoho jediného tématu. Záhadného zvířete, které útočilo na město a jeho obyvatele.

Ač vše trvalo již pomalu měsíc, nedařilo se zjistit více, než v den, kdy se našlo první tělo. Buď bylo zvíře nesmírně inteligentní a nebo...mělo velké štěstí.

Zvedám se ze země s poznámkami a začnu sbírat papíry kolem sebe. Včera jsem tím strávil celý večer, kdy se mi potvrdilo pouze to, co jsem sám dávno tušil. „Prý puma, tak to určitě. I naprostýmu hlupákovi přece dojde, že se v okolí vůbec nevyskytuje." Nejbližší teritorium tohoto zvířete bylo až o dva státy dál. Nemohl jsem sice vyloučit, ani zatoulaného jedince, ale...ne nedávalo to nejmenší smysl. Ať to dělalo cokoliv, puma to rozhodně nebyla.

Když takhle srovnávám ty listy, jeden mě zaujme. Byla to kopie zprávy výsledků DNA, jenž se našla u jednoho z těl. Včera jsem se k ní však už nedostal, protože jsem usnul. Zůstávám s ní stát pár minut v ruce. „Zajímavý. To jsem nečekal. Určitě o tom musím říct Scottovi." Rozhoduji se okamžitě a s těmi myšlenkami nasoukám papír do svého baťohu. Pak už stačilo jen zamknout barák a vydat se do školy.

Na parkovišti před školou jsem čekal asi 10 minut, než Scott dorazil. „Rád bych s tebou něco probral." Vypadne z něj okamžitě, sotva se přivítáme. „Jo, já taky, ale necháme to na přestávku. Teď už bychom to nestihli." Odpovídám, jelikož moje náramkovky ukazovaly sotva tři minuty do osmé. První hodinu máme společnou a tak si sedneme do vedlejších lavic jako obvykle. Zatímco si v sešitě vyznačuji každé druhé slovo zvýrazňovačem, až ten připomíná spíše omálovánky. Tak Scott přemýšlel nad tím neobvyklým setkáním.

Ovšem jen dochvíle, než se otevřou dveře a v nich stojí ředitel s mladou černovlasou dívkou. Tu představuje jako Allison Argentovou a naši novou spolužačku.

Sjedu dívku pohledem od hlavy až k patě. Nebyla špatná, ale já dával přednost jiným. Rusovlasým, zelenookým...přesně ten typ jako byla Lydia Martinová, královna školy, přítelkyně kapitána Lacrosového týmu Jacksona, velmi inteligentní dívka a rovněž naše spolužačka. Do ní jsem byl zamilovaný už pěkně dlouhou dobu.

To samé už však nešlo tvrdit o příteli, jehož dívka očividně zaujala. Civěl na ni jak na svatý obrázek, takže nebylo vůbec pochyb o tom, že se mu líbí. Do té doby totiž na žádnou takhle nezareagoval. Bylo to skutečně prvně.

Tím jsem si byl jist.

Potvrdí se i to ve chvíli, kdy si nová holka zapomene tužku a můj přítel jí bez váhání půjčuje svou náhradní. Tohle ještě nikdy neudělal u žádné jiné. Zbytek hodiny je značně vykolejený a využívá každou příležitost, jak může nově příchozí věnovat svou pozornost.

Po dalších dvou hodinách, konečně nastává dlouhá přestávka a pro nás příležitost si promluvit. „Jakej byl víkend?" Zeptá se, když příteli podám limonádu z automatu na chodbě. Zatímco si připravuji svojí. „Dobrej a ty? Podařilo se ti zjistit něco o...?" Začne opatrně. „Ušel." Pokrčím rameny. „Každopádně nic, co bychom už sami nevěděli. Puma to být nemůže. Prolezl jsem každej kout netu a je prostě vyloučeno, aby se vyskytovala v Kalifornii. I kdybych připustil možnost, že by se sem mohla zatoulat. Je to dost..." Hledám ta správná slova. „Nepravděpodobné?" Nadhodí Scott. „Jo. Ale, rád bych ti ukázal tohle..." To už z tašky vyhrabu již zmíněnou kopii.

McCall nevěřícně nadzvedne obočí. „To je..." Nechce věřit vlastním očím. „Víš ty co? Raději se neptej. Ale zaměř se především na tohle..." Poklepu na zcela konkrétní část dokumentu, který už přítel drží v ruce. „Cože? Jako...vážně? Co tím chtěj říct, že obsahuje znaky zvířecí tak lidské?" Zeptá se Scott překvapeně, když mi papír vrací. „Nevím. Asi nám v okolí pobíhá mutant. Pokud tedy něco neskravli při té analýze." Odpovím, když si papír uklidím zpět do tašky. „A ty? O čem jsi chtěl mluvit?" Zajímám se hned. Scott mi tedy říká, čeho byl ráno svědkem.

Zamyslím se a nakonec ze mě vypadne. „Dle toho, co říkáš, tak to vypadá na toho pošuka Halea." Když se zdá, že McCall nemá nejmenší tušení, o kom mluvím, dám se do vysvětlování. „Požár před šesti lety? Uhořela tam celá rodina. Nic ti to neříká? Derek Hale byl jediný z nich, kdo přežil. Neřeš ho, je to blb. Stejně je pravděpodobný, že oheň založil on, aby se svých příbuzných zbavil. Nejsou však žádný důkazy, takže...si může dál běhat venku, ať už to udělal či ne. Nemyslíš si, že je to divný?" Zeptám se přítele. „Já nevím...Stilesi." Poškrábě se Scott na hlavě. „Nepřišel mi jako někdo, kdo se ti bude bát jednu natáhnout, pokud ho začneš srát. Z toho pohledu, bych spíše řekl, že je asi docela dost inteligentní..." Nadhodí McCall. „Možná, ale...nevěřím mu. Prostě na to zapomeň ano? Raději se soustřeď na ten náš problém. Pokud to totiž nedělá puma a pochatelem je kdo ví co." Zamyslím se nad tím. „Je možný, že by se nám v okolí usadil marťan?" Začnu na hlas uvažovat. „Když už jsme u těch divných chování. Co ty a Argentová?" Nadhodím jako by náhodou. „Co já a Allison. Nic." Snaží se to Scott zamluvit. „Tak dokonce už Allison jo? Nezamlouvej, líbí se ti." Drcnu do přítele ramenem. „Možná, jo...je taková..." Zadrhne se Scott a připitomněle se usměje. „Hezká? Přitažlivá? Milá? Tak ji někam pozvi." Navrhnu. Velmi rozumím tomu, co přítel prožívá. Přesně takhle jsem se totiž cítil, když prvně spatřil Lydii. „To by asi nebyl dobrej nápad...sotva se známe a když vezmu v potaz, co se kolem děje. Pokud však neútočí puma, tak co?" Odvede rychle řeč jinam. Aby se zbavil mých dotazů.

„To by mě taky zajímalo a obávám se, že je jediný způsob, jak to zjistit." Pak už začnu šeptat. „Řekněme čistě náhodou, že bych si po setmění, udělal takový malý neplánovaný výlet na místo, kde došlo k poslednímu útoku. Šel bys se mnou?" „Myslíš do lesa? V noci?" Nechce věřit vlastním uším. „Někde, tam musí být odpověď a já jsem ochotný, ji najít. Navíc jde zde i o moji rodinu. Nehodlám jen tak nečinně přihlížet tomu, jak můžou tátu vyhodit. Musím něco podniknout. Pomůžeš mi?" Upřu na něj prosebný pohled. „Dobře, takže bychom se sešli řekněme v 9 PM u tebe?" Souhlasí Scott. Do lesa se mu sice moc nechtělo, ale věděl jsem, že mě nenechá ve štychu. Ani on nechtěl, aby mého otce, jenž mu v podstatě nahrazoval velkou část děctví toho jeho, vyhodili. „Jasně v 9 hodin. Baterku vezmu. Po škole domluvíme podrobnosti. A Scotte?" Obratím se ještě na něj, když se chystá odejít. „Ano?" Otočí se McCall. „Vymysli si nějakou věrohodnou výmluvu, proč se vlastně chceme setkat. Asi by nám to neprošlo, kdyby někdo znal skutečný důvod."

Pak se rozejdeme.