The wolf's blood (FF)

5. Kapitola

Z pohledu Scotta...

Probral jsem se asi za tři hodiny. První, čeho jsem si všiml byl přítel, sedící na židli proti mě s basetballovou pálkou pevně svírající v rukách a částečně skryt za jejím opěradlem.

Přišlo mi to divné. Pamatoval jsem si částečně, že jsem mu psal, ale ten zbytek jsem měl zatím v mlze. „Co se stalo?" Zeptal jsem se opatrně. Pak už mi pohled sjede k poničeným dveřím. „Kurva! To..." Nevěděl jsem, co na to říct.

Stiles opatrně odloží pálku, když se ujistí, že ho zatím Scott nenapadne. „Ty si to vážně nepamatuješ, co?" Nadhodí. „Nepamatuju co?" Vůbec jsem nechápal o čem mluví.

Stilinski se nadechne a začne. „Slyšel si někdy pojem lykantropie?" „Asi jo...co je s ním?" Chci vědět. „Vlkodlaci a tak. No, zdá se totiž, že to, co tě kouslo, nebyl obyčejnej vlk, ale vlkodlak. A teď si jím i ty." „Cože? Ale to není..." Nechci tomu věřit.

„Možné? Taky jsem si nejdřív myslel. Ale upřímně, vybavíš si, co si dělal, před třemi hodinami?" „No...ne." Přiznávám neochotně. „Původně si mi zavolal, že si chceš promluvit, ale pak si začal divočet a...prostě ses mě pokusil napadnout. I když uznávám, že jsem tě asi částečně vyprovokoval tím oslovení. Ne, opakovat ho nebudu pro jistotu." „Ty dveře..." Ukážu na ně. „Od tvých nových drápů." Snaží se, aby to znělo dost normálně, ale ještě teď sebou cukne, když si na to vzpomněl.

„Já...omlouvám se...nechtěl jsem. Já o to nestojím!" Začnu zoufale.

„Nebylo to příjemné, ale chápu to. Teď se hlavně uklidni. Zdá se, že ti začne hrabat vždy, když se naštveš. Zatímco jsi spal, hledal jsem něco na internetu. Ale nemohu si být jistý, kolik z toho je pravda. Chtělo by to odborníka, ale já zrovna nejsem vlkodlačí psycholog." Zamyslí se. „Budeme muset sehnat další jako jsi teď ty, a zeptat se ho, co a jak. S tímhle ti bez nějaké konzultace víc nepomůžu."

„Kde tu chceš sehnat dalšího vlkodlaka?" Zeptám se. Ač se mi to nezamlouvalo, zdálo se, že to byla pravda. Už jsem nebyl člověk, byl vlkodlak.

„Moc se mi to nezamlouvá, ale zdá se, že budeme muset. Vyhledat. Hala." Pronese značně neochotně. „Dereka? Proč zrovna jeho? Chceš tím říci, že je?" Přijde mi to divné. „Pravděpodobně." Pokrčí Stiles rameny.

„Jak si na to přišel?" Chci vědět. „Přivedl jsi mě na to ty. Víš jak si říkal, že ti přišlo, že o tobě až moc dobře věděl?" Kývnu hlavou. „Tak si myslím, že tomu tak fakt bylo. Když si začal mít ten svůj záchvat, stěžoval sis na bolest hlavy a nesnesitelný hluk. Tvé smysly jsou očividně intenzivnější, než ty moje. Takže je možný, že slyšíš lépe a na větší vzdálenost. A pokud tomu tak je, nemohu to vyloučit ani u něj." „Asi máš pravdu. Ztratil jsem v lese inhalátor. Bude se tam muset chtě nechtě vrátit. Takže bychom to mohli vzít při jednom." Navrhnu a Stiles s přítelem souhlasí i když nepříliš ochotně.

Na druhou stranu by si netroufl po včerejšku Scotta pustit samotného.

...

Z pohledu Dereka...

Domem se ozve hlasitá rána a dřevěný stůl letí proti volné stěně o kterou se třískotem rozbije. „Do prdele!" Zařvu rozčíleně a v očích se mi zle blýskne. Rychle však využívám zbytek nahromaděného vzteku k tomu, abych se uklidnil. Nemohl jsem si dovolit další výbuch, pokud to nemělo mít následky.

Roky zkušeností, v kombinaci s mýmy neobvyklými schopnostmi, udělají svoje. Tep se mi zkildní a modravá barva očí se vrátí zpátky na normální šedivou. Teď už jsem nepředstavoval pro nikoho žádné nebezpečí.