Svítilo slunce a všude bylo až oslnivé bílo, stáli jsme v zóně opravdového štěstí a já uvěřila.. že to vše co bylo byl omyl - přešlap dámy jménem minulost. Bylo nám dokonale - až tak sladká slova mi ta milá a blažená doba posíla na jazyk. Její přešlapy byly minulostí - neskonalé štěstí hudbou dneška i budoucnosti. A dnes... - nestačím se divit. Sedím tu a dusím se. Jak je to možné ? Já skutečně nevěřím .. trnité ostré keře se proplétají mými city. Hrudník opět děravý. Dech rychlejší než po maratonu. Nevěřím - nechápu .. znovu popadám dech.. proč? Ptám se pořád dokola. Jsem poražená. Má důvěra utrpěla další smrtelná zranění. Jsem najednou slabá. A fyzická bolest těla jako by nebyla. Bolest vnitřní ji dávno překřičela. Řve tu jak pomatená. Prosím utichni ať se můžu vyspat a až zítra ráno přijde nový den - ať mohu dál přemýšlet.. porovnat se s realitou - dostát smíření. Dej mi prosím teď chvíli klidu, vínem opojená jsem chtěla smysly své oslabit a spát. Prosím dej mi chvíli ať mužů zas nabrat síly .... na co..? Kdo ví? Co dál? Jako bílý kouř ztrácí se odpovědi.
