Země ročních období

Cesta

Abigail

Zdál se mi sen. Běžela jsem nocí, v ruce jsem měla luk, ale jen jediný šíp. Byla jsem na útěku.

Najednou, když se mi zdál ten depresívní sen do mě narazil šupinatý čumák a drsný, rozdvojený jazyk mi olízl tvář.

,,Beatris, nemůžeš mě nechat dospat?" řekla jsem rozmrzele a otočila se na druhou stranu.

Beatris si ale nenechala říct a otočila mě tlapou k sobě a znovu mi olízla tvář.

Tak jsem otevřela oči a podívala se na svou černou dračici.

Ta zavrtěla svým ostnatý ocasem a přešla na svoji vrchní část věže.

Vstala jsem a došla ke svému stolu s připevněným zrcadlem, které je ozdobně vyřezávané a má spoustu tajných přihrádek.

Vzala jsem si kartáč a rozčesala si své uhlově černé vlasy s modrými a fialovými odlesky, které mám po pas. Při česání chumlů, které se mi při spánku ve vlasech vytvořili jsem se sjela pohledem. Černé oči po matce, ostré rysy po otci, souměrná tvář, tmavě růžové až rudé rty, černé obočí, malý, špičatý nos, útlý pas, svaly, které ostatní dívky nemají, protože jen vyšívají a čtou poezii, výška 160 cm, jizvy, které jsem získala časem stráveným s učitelem šermu a mými bratry a samozřejmě se nesmí zapomenout na elfské špičaté uši. To jsem byla já, tedy aspoň to, jak vypadám.

Udělala jsem si culík, opláchla obličej a převlékla jsem se do černých kožených kalhot, bílé košile a černé kožené vesty.

Vzala jsem si dračí sedlo, také černé, a do postranních kapes jsem si dala dva nože, čutoru plnou vody a moji mapu s tužkou, kterou jsem doplňovala, když jsem něco objevila. Dnes to ale asi nebude nutné. Letím jen do Letního království. Zkoumání nikdy není dost.

Vzala jsem si i dva své meče a luk s šípy, které zamrazí vše, čeho se dotknou hrotem.

Osedlala jsem Beatris a ještě pro jistotu napsala vzkaz, kdyby se po mě někdo sháněl, že jedu na průzkum.

Sešla jsem na druhé patro své věže, kde mám knihovnu, koberec z ovčích kožešin, krb a dvě křesla, svou lyru a samozřejmě vchod na balkón.

Došla jsem na balkón, Beatris šla za mnou a nasedla jsem na ni.

Beatris se spustila z mého balkónu s truhlíkama z mramoru, ve kterých rostou ledové květiny. Tato věž je nejlepší pro draka, je totiž nejvyšší v celém Ledovém paláci. Vyšší místo najdete jediné v Sněžných horách nebo na Větrném vrchu.

Letěli jsme asi hodinu a urazili vzdálenost, kterou by jezdec na koni jel dva dny nepřetržité jizdy, pak jsme zastavily. Byly jsme v třetině cesty, uprostřed Zamrzlého hvozdu. Asi deset minut letu na drakovi odsud bylo město Lyra. Jedno z největších měst Zimy, druhé největší po Ledu, hlavním městě Zimy. Led se nachází u Ledového paláce.

Protože jsem já ani Beatris nesnídaly, tak jsem využila svoji schopnost ovládat živly a vytvořila jsem nám vydanou veganskou snídani tvořenou jen z ovoce, zeleniny a oříšků. Drakům ovoce sice moc nejede, ale Beatris snědla hned několik melounů, aby zahnala hlad.

Potom jsme raději zahájily maskování, protože jsme přeci jenom překročili hranice Zimy a dostaly se do Léta a nechceme, aby si Letní elfové myslely, že na ně ti Zimní útočí. Požádala jsem Beatris, jestli by mohla využít své schopnosti měnit vzhled na všehny živočichy, měnit živočichy i na jiné živočichy a udělat sebe i jiné živě bytosti neviditelné.

Beatris mě i sebe udělala neviditelnými.

Pokračovali jsme přes Střed, místo, kde se všechny země dotýkají v jediném bodě a kde se uskutečňuje Balai, maskovaný zápas, kde se můžou účastnit všichni elfové v libovolných disciplínách proti sobě na nejlepšího bojovníka. Body se sčítají a na konci jsou všichni bojovníci odhaleni. Balai se pořádá každý rok v den kdy nevládne žádné roční období. Při vstupu do arény se vaše magické schopnosti zablokují. Zúčastnit se mohou jen starší 15 let včetně. Já tam tento rok půjdu poprvé. Zítra mám 15. narozeniny.