Who am I?

Kdo jsem?

Začala jsem otevírat víčka. Oslepila mě silná záře a tak jsem je lehce přivřela a počkala až si mé oči přivikly na denní světlo. Pomalu jsem si sedla a začala se rozhlížet kolem sebe.
'Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Kdo jsem?'
Tyto otázky se mi okamžitě začaly vrtat v hlavě. Na tu poslední se mi někde z hloubi mého mozku dostala odpověď. Elen.
"Elen..." řekla jsem tiše do vzduchu.
Najednou se od někud ozvalo hlasité dupání, které se podle hlasitosti ke mně začalo přibližovat. Zničehonic mě obklíčila odporná stvoření která na mě mířila zbraněmi.
"Zabte tu elf-" promluvilo jedno z těch stvoření, ale větu nedořeklo, protože mu hlavou proletěl šíp. Zděšeně jsem se dívala jak to stvoření padá na moje nohy, které jsem na poslední chvíli přitáhla k hrudníku a plná strachu začala pozorovat dění okolo. Šíp který skolil tu obludu patřil sličným bytostem, které se pustili do souboje s těma netvorama. Fascinovaně jsem sledovala každý jejich ladný pohyb. Bylo jich tu spoustu ale značně míň než těch stvoření. I tak je za chvíli do posledního pobili. Když k zemi dopadlo poslední bezvládné tělo stvůry veškerá pozornost těch bytostí padla na mě. Vsichni v mžiku vytáhli z toulce šíp, napli tětivu a namířili mým směrem. Po chvíli se ti co stáli naproti mně rozestoupili a mezi nimi vyšel blonďák který se zastavil přímo přede mnou. Nejdříve si mě začal prohlížet zkoumavým pohledem a potom si dřepl aby se mi díval přímo do očí. V těch jeho se zračila přísnost a nedůvěřivost. Mým tělem projela vlna strachu. Poznal to, protože se mu lehce pozvedl koutek do takového rádoby škodolibého úsměvu, který však zmizel tak rychle jak se objevil. Poté zvedl ruku a odhrnul mé světlé vlasy, které mi spadaly do obličeje tak aby viděl na mé ucho. Opravdu mě zajímalo co je tak zajímavého na mém uchu ale z jeho kamenné tváře se nedalo nic vyčíst. Náhle si stoupl, otočil se a začal něco žvatlat ve mně nesrozumitelným jazykem směrem k nějaké slečně která jen přikyvovala. Začal odcházet ale pak se ještě zastavil, lehce pootočil hlavu a řekl "Je to taky elfka" a odešel.
'Elfka? Takže oni si říkají elfové? A já jsem taky elf?' prohnalo se mi hlavou, ale to už si to ke mně začali štrádovat dva elfové, které ke mně poslala ona elfí slečna. Dali mi ruce za záda a svázali mě. Nebránila jsem se. Bála jsem se natolik že mi bylo všechno jedno. Každý mě pak z jedné strany vzal za jednu paži a potom mě společně vytáhli na nohy, které se však rozhodly nespolupracovat a já opět spadla na zem. Oba se na sebe tázavě podívali a jeden z nich mě pak nakonec vzal do náruče a odnesl ke koni na kterého mě vysadil a hned na to se vyhoupl za mě. Elf pobídl koně a my se rozjeli mně neznámým směrem...

Jeli jsme už dobrých dvacet minut a pořád nic. Byla jsem unavená a jednou se mi málem podařilo spadnout kdyby mě nezachytili silné ruce elfa. Najednou jsme zajeli do lesa. Netrvalo dlouho a před námi se objevila obří, mohutná a krásná brána, která se začala pomalu otevírat. Vjeli jsme dovnitř. Elf, který seděl za mnou zastavil koně a rychle seskočil. Pak pomohl i mně. Věřte mi že se z koně slézá špatně když máte svázané ruce. Postavil mě na nohy do kterých se částečně vrátil život a já mohla zase chodit. Od někud se vynořil ten samý blonďák. Dal rozkaz strážím, kteří se mě bezeslova chopili a vyrazili za blonďatým elfem. Museli mě pořád postrkovat abych šla rychleji ale mně se nechtělo, protože mě bolely nohy ale hlavně jsem se kochala tou krásou okolo mě. Všude kam ses podíval byly úzké můstky po kterých chodili zaneprázdnění elfové a světlo tu dodávaly různě rozmístěné krystaly které zářily všemi možnými barvami. Ten můstek po kterém jsme šli vedl do trůnního sálu kdy byl přesně uprostřed zasazen majestátní trůn. Blonďák k němu došel a začal se vybavovat tím jejich jazykem s tím kdo na něm seděl. Pak se otočil a lehce kývl na stráže kteří stále stáli za mnou. Ti mě dovedli blíž k trůnu a zatlačili mě na ramenou abych si klekla. Ten co do teď seděl na trůně vstal a přišel ke mně.
"Manen estalyë?" zeptal se mě elf s korunou. Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Quetilyë Eldalambenen?" zkusil to znovu, ale odpovědí mu byl jen můj další nechápavý pohled.
"Co jsi za elfa když ani neumíš mluvit naším jazykem?!" zeptal se mě přísným a naštvaným hlasem a hned dodal "Ptal jsem se tě jak se jmenuješ!"
"E..Elen." zkoktávala jsem se protože jsem se neuvěřitelně bála.
"Odkud jsi Elen?" zeptal se mě již milejším tónem.
"Já..Já nevím.." odpověď jsem skoro zašeptala.
"Jak nemůžeš vědět odkud jsi?!" zeptal se mě opět naštvaně.
"Já nevím.. Probudila jsem se na nějaké pasece a nepamatovala si nic kromě mého jména a pak se tam objevila ta ohavná stvoření-"
"Myslíš skřety?" skočil mi do řeči elfí král.
"A...ano asi ano. No a ti skřeti mě chtěli zabít a pak se tam objevili ti elfové a zachránili mě a pak ke mně přišel támhleten blonďák a nechal mě odvést k vám pane..... ehh"
"Thranduil, mé jméno je Thranduil a jsem králem lesní říše a ten 'blonďák' je můj syn, princ Legolas!" řekl a zpražil mě přísným pohledem.
Pak se otočil na stráže a něco řekl v tom jejich prapodivném jazyce a opět se podíval na mě.
"Stráže tě zavedou do tvého pokoje kde si můžeš odpočinout, najíst se a převléknout se do něčeho formálnějšího." přitom se podíval na mou starou plátěnou košili a ošuntělé kalhoty. Kde jsem k takovému oblečeni přišla? Opravdu nevím...
Thranduil pak pokračoval "Večer tě tu očekávám." Poté dal pokyn strážím kteří mi rozvázali pouta, zvedli ze země popostrčili abych se rozešla. Nevěděla jsem kudy mám jít a tak nakonec jeden ze stráží šel přede mě aby mě navedl do mého pokoje. Šli jsme snad přes dvacet můstku a já se už po čtvrtém přestala orientovat. Dostat se zpátky bude opravdu peklo! Najednou se před námi objevily dveře které strážný otevřel, mě do nich strčil a bez rozloučení za mnou zavřel. Místnost byla poměrně malá, prosvícená světlem z obřích, otevřených oken, ze kterých byl krásný výhled na modré nebe a tajemný zelený les. Pofukoval zde svěží a teplý vánek. Cítila jsem se jako bych byla někde v lese na mítince. Pokoji dominovala obří postel ze světlého dřeva s jemnými, průhlednými nebesy. Poté zde byla středně velká almara na které bylo poskládané čisté oblečení. Na nočním stolku bylo nějaké jídlo na které jsem se okamžitě vrhla a vše snědla. Měla jsem obří hlad! Chtěla jsem se ještě převléknout, ale byla jsem tak unavená, že jsem skočila do měkoučkých peřin, okamžitě jsem se propadla do říše snů.