Who am I?

Hvězdy

Vzbudilo mě hlasité bušení na dveře. Pomalu jsem vstala z vyhřáté postele a došourala se ke dveřím abych otevřela. Za dveřmi stál strážný.
"Král tě očekává za půl hodiny." řekl a odešel. Tato věta mě okamžitě probrala rychle jsem zabouchla dveře a vrhla se k almaře na které leželo oblečení. Trvalo mi dobrých dvacet minut než jsem se do něj nasoukala. Podívala jsem se do zrcadla. Vypadala jsem mnohem lépe než v té staré košili. Oblečení mi padlo přesně. Jak ti elfové můžou vědět jakou mám velikost? Dobrá otázka, ale neznám na ní odpověď.
Najednou mi došlo že mám být dávno už někde jinde. Vyletěla jsem z pokoje jako neřízená střela a běžela tím směrem kterým jsem si myslela že jsem přišla. Chvíli jsem takhle běžela do doby než jsem do někoho narazila. S dotyčným to ani nehlo, ale za to já jsem se ihned odporoučela k zemi. Podívala jsem se nad sebe abych zjistila do koho jsem to vlastně narazila. Nademnou stál šklebící se blonďák, Logolas pokud si to dobře pamatuji.
"Myslím že si už měla být u otce." podotkl jízlivě.
"Právě se snažím k němu dostat..." odpověděla jsem mu.
"Tak to tě musím zklamat. Běžíš na špatnou stranu." Polil mě chlad 'A sakra!'
Začal se smát. Asi si všimnul mého zděšeného a jistě velice komického výrazu.
Poté co jsem ho zpražila pohledem tak toho nechal a vážným, ale i lehce milým hlasem promluvil "Jestli chceš můžu tě k otci dovést tak aby si nepřišla o tolik pozdě."
Jeho nabídku jsem přijala a nechala se od něj vytáhnout na nohy. Pak mi naznačil abych šla za ním. Šel hrozně rychle a tak jsem ho musela každé tři sekundy dobíhat. Za necelých pět minut jsem stála před trůnem. Poklonila jsem se. Thranduil pokynul rukou, že se mám narovnat.
"Dochvilnost asi není tvoje silná stránka že?" zeptal se mě naštvaným hlasem. On snad neumí být milý?!
"Já se omlouvám, ale zabloudila jsem. Nějak nejsem schopná se tu orientovat..." odpověď jsem skoro zašeptala. Musím říct, že z něho šel opravdu velký respekt.
"Rozhodl jsem se." udělal pomlku a já napjatě poslouchala co si na mě připravil.
"Naučíme tě věcím, které musí znát každý elf a dále z tebe uděláme plnohodnotného vojá-"
"Otče vždyť je to dívka!" skočil mu do řeči Legolas o kterém jsem do teď nevěděla. Myslela jsem si, že poté co mě sem dovedl odešel.
"A Tauriel je snad muž?!" řekl jedovatě Thranduil.
"Ale Tauriel je Tauriel otče! Tu sem teď nepleť!" poslední větu už Legolas zakřičel. Pak se tam ti dva ještě chvíli hádali tak, že je musela slyšet celá lesní říše. Vtipné bylo že naprosto odbočili od tématu. Ale jediné co jsem z jejich hádky pochytila bylo že existuje nějaká Tauriel.
Najednou Thranduil vstal a zařval "UŽ JSEM ROZHODL A TAK TO TAKY ZŮSTANE!" V tu chvíli jsem měla chuť běžet pryč od něj a někam se schovat. Takový z něho šel strach. Podívala jsem se na Legolase. Měl zaťaté pěsti a výraz takový, že kdyby to šlo mohl by jím vraždit. Už nic neříkal a jen se na Thranduila díval. Ten se pro změnu díval na mě.
"Můžeš jít." pronesl a sedl si zpět na svůj trůn. Otočila jsem se k odchodu a při tom se ještě podívala na Legolase. Zničehonic vypadal klidně a vyrovnaně. "Chceš odvést zpátky?" zeptal se mě již milejším tónem. Pokývala jsem hlavou na souhlas a vydala se za ním.
Legolas už tak nechvátal a tak jsme šli vedle sebe.
"Promiň, že jsi musela slyšet naši hádku..." řekl po chvíli Legolas.
"To je v pořádku. Hádáte se často?" zeptala jsem se.
"Ano."
"To mě mrzí..." podívala jsem se na něj soucitně. Stále se díval do předu.
"Nemusí. Už jsem si na to zvykl." řekl a po zbytek cesty jsme už jen mlčeli. Když se před námi objevily dveře do mého pokoje tak jsme se rozloučili, Legolas odešel a já vešla do svého pokoje.
Mezitím co jsem tu nebyla někdo rozmístil po pokoji krystaly abych tu měla více světla. Na posteli byla složená noční košile a na nočním stolku bylo opět jídlo. Jestli to takhle bude vypadat každý den tak se budu mít jako prase v žitě. Snědla jsem co mi bylo připraveno a šla se převléct. Trvalo mi opravdu dlouho než jsem ze sebe sundala všechny ty kusy látek. Oblečení jsem se pokusila poskládat a položila ho na almaru a navlékla na sebe noční košili. Zahrabala jsem se do peřin a přemýšlela nad tím jak je možné že si nic nepamatuju. Jenže přemýšlení je pro mě velice vysilující věc a tak jsem brzy usla.

Někdo se mnou lehce zatřásl. Asi mě to mělo vzbudit, ale já se jen přetočila na bok a spala dál.
"Slečno vstávejte." řekl někdo a opět se mnou zatřásl. Otevřela jsem oči. Přetočila jsem se zpátky a naskytl se mi pohled na elfa který v ruce držel kýbl s vodou.
"Slečno pokud nevstanete budu nucen vás polít vodou- a počkat vy už jste vzhůru. Běžte se převléct. Budu na vás čekat za dveřmi." jen co to dořekl, zvedl se a i s kýblem odešel.
'Co to sakra mělo znamenat?! Vždyť jsou tak dvě hodiny ráno?!' rozhodla jsem se že to budu ignorovat a radši ho poslechnu. Vstala jsem z postele a vydala se k almaře na které jsem měla položené oblečení. To bude zábava?
Konečně jsem na sebe navlékla kožené kozačky a šťastná že jsem se převlékla rychleji než jsem předpokládala jsem se vydala ke dveřím, které jsem hned otevřela. Napravo od sebe jsem spatřila toho samého elfa který mě budil. Kýbl už neměl.
"Co si tam dělala půl hodiny?!" zeptal se mě otráveně. Můj úsměv velice rychle zmizel. Ten teda umí zkazit náladu!
"Převlékala jsem se..." řekla jsem zpruzele.
Změřil si nevěřícným pohledem a pak promluvil "Pojď za mnou." rychle se otočil a šel. Doběhla jsem ho a začala se ho vyptávat.
"Kam to jdeme?"
"Dozvíš se to až na místě." Odbočili jsme zamířili k nějakým schodům.
"Ale já to chci vědět teď!" připadala jsem si jako malé dítě které chce hračku.
"Řekl jsem, že se to dozvíš až na místě!" procedil naštvaně skrz zuby. Nechtěla jsem ho naštvat ještě víc a tak jsem radši nic neříkala. Vydali jsme po těch schodech nahoru a já čekala co si na mě ti elfové připravili.
Vystoupali jsme nahoru na nějakou plošinku a mě se zatajil dech.
Nademnou se rozprostírala černá obloha na které zářily nádherné hvězdy. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Bylo to nádherné! Stáli jsme přímo v korunách stromů a měli jsme překrásný výhled na obří jezero ve kterém se odrážely hvězdy a uprostřed zářilo nějaké město. Za jezerem se tyčila majestátní hora kterou ozařoval nádherný měsíc. Bylo to naprosto magické!
"Je to nádhera co?" řekl elf který jakoby roztál.
"Jo to jo..." nebyla jsem schopná říct nic lepšího.
" No nic přejdeme k našemu programu." už se z něj zase stal ten mrzout.
"Jsi tady protože se náš král rozhodl z tebe udělat vojáka a vzhledem k tomu že nic neumíš, budeme tě muset učit. Hvězdy jsou pro nás posvátné a často nám ukazují správnou cestu, proto se je musíš naučit poznávat. To se budeš učit zde se mnou. Já tě též budu učit našemu jazyku. Aby si uspěla v bitvě budeš se muset naučit správně držet zbraně a též s nima umět zacházet. Také musíš ovládat různé techniky boje. Kdo tě bude učit tyto věci ještě nevím. Ale to je teď jedno, protože my se teď pustíme do výuky!"
"A nemůžeme se jen kochat krásným výhledem?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne." Tak za pokus to stálo no...
Posadili jsme se do tureckého sedu.
"Ještě předtím než začneme. Jak se jmenuješ?" zeptal se mě.
"Elen." řekla jsem jednoduše.
"Dobrá Elen. Já jsem Arnarmo." podal mi ruku a já ji nejistě přijala. Pak už začala výuka o hvězdách.

"Tak a to je dnes vše! Můžeš se vrátit do pokoje."
"Asi tady zůstanu. A počkám než se rozední." řekla jsem jedovatým hlasem. Učili jsme se asi tak tři hodiny a mě to pak přestalo bavit.
Můj tón hlasu pro jistotu přehlédl a jen pokročil rameny. Naposledy se rozhlédl okolo sebe a vydal se po schodech dolů.
Podívala jsem se opět směrem k jezeru a nechala se unášet tou krásou.
Najednou jsem za sebou slyšela křupnout větvičku. Rychle jsem se otočila a spatřila osobu, která se plížila korunou stromu kousek ode mě. Osoba se posadila na nejvyšší větev stromu a sledovala oblohu. Asi si mě nevšimla a tak když jsem na ní zavolala ahoj tak malém leknutím spadla. Vyděšeně se na mě otočila a já v ní poznala tu slečnu, která se vybavovala s Legolasem když mě našli.
"Prosím nikomu neříkej, že jsi mě tady viděla. Nemám tu co dělat, ale zbožňuji ten pohled." řekla ta slečna.
"Dobře. Taky se mi tady hrozně líbí." odpověděla jsem jí a usmála se.
"Díky. Já jsem Tauriel. A ty musíš být Elen ne?" zeptala se mě. Kývla jsem hlavou. Aha tak to je ta Tauriel o které se Legolas s Thranduilem hádali.
"Nechceš si sednout sem? I když se to nezdá je tu pohodlný." řekla a poklepala na větev na které seděla.
"Tak jo..." kývla jsem a vydala se vstříc smrti. Opatrně jsem s plazila po větvích abych nespadla ale stejně se mi to párkrát malém podařilo. Konečně jsem se dostala až k ní a sedla si na větev. Začali jsme si povídat a to nám vydrželo do té doby než se začalo rozednívat.