Who am I?

Calimë

Když jsem vystřelila poslední šíp v mém toulci Legolas řekl, že toho střílení dneska stačilo a že mám jít posbírat šípy. I když se mi moc nechtělo, nikdo jiný by to za mě neudělal, tak mi nezbývalo nic jiného, než udělat to, co se ode mě chce.
Když jsem posbírala všechny šípy co byly poblíž terče, vydala jsem se do lesa kde skončila první polovina šípů. Postupně jsem je všechny sesbírala
až na jeden který jsem pořád nemohla najít. Byla jsem tak zaměstnaná zíráním po okolních stromech, že jsem si ani nevšimla kamene přede mnou a za chvíli jsem ležela vedle něj na zemi. Pomalu jsem zvedla hlavu a straně se lekla když jsem spatřila sochu nějaké elfky, která se mile usmívala a jak kdyby mi nabízela ruku. Úlevně jsem si oddychla a vstala jsem. Vyděsila jsem se, že to je nějaký skřet nebo podobně. Popošla jsem blíž k soše a všimla jsem si, že u ní bylo položených pár sněhobílých květin, u kterých ležel i můj ztracený šíp. Rychle jsem ho sebrala a vrátila do toulce. Poblíž sochy byla velice klidná aura kdybych se nemusela vrátit strávila bych tam celý den. Ještě předtím než jsem odešla jsem se dotkla nabídnuté ruky. Čekala jsem že se něco stane, ale nic. Otočila jsem se a vydala jsem se zpátky. Byla jsem tak v polovině cesty když mi hlavou prolétla neuvěřitelná bolest a já spadla na kolena. Chytla jsem se za hlavu.

Utíkala jsem úzkou jeskyní chodbou. Stále jsem se za sebe ohlížela, nic jsem však neviděla. Byl pouze slyšet ohavný křik a hlasité dupání. Konečně jsem spatřila světlo, když v tom mi těsně okolo hlavy proletěl černý šíp. Zrychlila jsem. Dostala jsem se na konec chodby a vyběhla ven. Nadechla jsem se svěžího vzduchu, ale nemohla jsem se zdržovat. Běžela jsem dál. Po nějaké době ustalo dupání a já zpomalila...

"Elen? Slyšíš mě? Elen?" Z toho podivného snění mě probral Legolasův hlas.
"Jo jo. Už jdu!" snažila jsem se mluvit co nejvíc nahlas to šlo, protože mi bylo opravdu špatně. Pomalu jsem se zvedla a vydala se nazpět. Co to mělo znamenat?! Přemýšlela jsem nad tím, ale než jsem stihla něco vymyslet byla jsem už venku z lesa zpátky na cvičišti.
"Kde jsi tak dlouho byla?!" přiběhl ke mně trochu naštvaný Legolas.
"Promiň.. Já se no ehh... ztratila." vykoktatla jsem ze sebe první věc co mě napadla.
Legolas tázavě nadzvedl obočí, ale pak se otočil a odešel na pravou stranu cvičiště.
"Tak pojď začneme se sebeobranou bez zbraní." zavolal na mě ještě.
Vůbec se mi nic dělat nechtělo. Sice se mi už udělalo líp, ale byla jsem unavená. Šouravým krokem jsem se vydala za Legolasem.
Po asi tak půl hodině vykládání toho co mám dělat se Legolas rozhodl že si to vyzkouším v praxi čímž si moje sympatie rozhodně nezískal.
"Tak jo teď na tebe zaútočím a ty to zkusíš vykrýt. Jasný?"
Pokývala jsem hlavou. Zaútočil tak rychle že moje tělo nebylo schopno reagovat a já se tak za chvíli válela na zemi.
"Nevím jestli jsem to vysvětlil jasně. Máš se bránit ne dělat mi panáka na mlácení." řekl škodolibě Legolas a přistoupil ke mně blíž aby mi pomohl se zvednout.
"Jo jo já vím.." řekla jsem přidušeně a chytla se za břicho do kterého mě trefil.
"Tak fajn zkusíme to znovu." sdělil mi Legolas a hned opakoval ten samý chvat jako předtím. No a hádejte co. Opět jsem se válela na zemi. A takhle se to opakovalo stále dokola dokud ke mně Legolas nepřistoupil.
"Jsi v pořádku? Přijde mi že potom co jsem skončili se střílením jsi unavená a už se nesnažíš... Stalo se něco?" zeptal se mě trochu ustaraně.
"Ne jsem v pořádku jenom jsem vyčerpaná..." No dobře nejsem v pořádku ale to s tou sochou si chci nechat pro sebe.
"Tak dobře... Pro dnešek už skončíme s tréninkem a ty si běž lehnout." sdělil mi Legolas a já se na něj vdečně podívala. Všechny zbraně Legolas uklidil do jakéhosi přístřešku a vydali se k mému pokoji. Byli jsme tak v polovině cesty když k nám doběhl nějaký elf.
"Princi." uklonil se a pokračoval "Váš otec si vás zavolal do trůnního sálu. Máte za ním ihned přijít."
Legolas pokýval hlavou a podíval se na mě.
"Nevadí?" zeptal se mě trochu omluvně.
Usmála jsem se. "Nevadí. Už k sobě trefím."
Kývl na mě a za chvíli už zmizel i s tím elfem za rohem. Rozešla jsem se směrem k mému pokoji.
Dorazila jsem k dřevěným dveřím a zatlačila na ně aby se otevřely. Pobrukovala jsem si neznámou melodii a vstoupila do místnosti. Pozvedla jsem hlavu a myslela, že dostanu infarkt. Nad mým nočník stolkem se skláněla nějaká elfí dívka a pokládala tam nějaké jídlo. Myslím že se taky hodně vyděsila. Vypadala jako služebná. Oddechla jsem si a promluvila k vyděšené dívce.
"Ty jsi mi teda dala... Co tu vlastně děláš? A kdo jsi?"
"Moc se vám omlouvám opravdu mě to mrzí... Nevěděla jsem že přijdete dřív. Jmenuju se Calimë a jsem služebná."
"Dobře Calimë nic se nestalo." mile jsem se usmála a ona mi úsměv opětovala. Už se měla na odchodu, ale já ji zastavila.
"Počkej. Pokud nemáš nic důležitého na práci nechtěla by si tu se mnou zůstat? Nikoho tu skoro neznám a vcelku se tu nudím..."
Nevěřícně se na mě podívala, ale pak kývla a přišla ke mně blíž.
"Neboj se já nekoušou." zasmála jsem se a naznačila ji, že si může sednout. Lehce se usmála a sedla si vedle mě.
"Umm tak jak se máš?" zeptala se mě.
"Celkem to jde až na to, že tu nikdo není ochotný si se mnou povídat..."
"Jsi pro ně cizí... Ale neboj brzy si na tebe zvyknout a určitě tě budou mít rádi." povzbudivě se na mě podívala.
Usmála jsem se, ale o jejích slovech jsem silně pochybovala.

Právě jsme se společně válely smíchy na mojí posteli, protože mi dopověděla vtipný příběh. Když jsme se zklidnily Calimë podívala se z okna a značně zneklidněla.

"Promiň Elen už budu muset jít... Úplně jsem zapomněla na čas! Doufám, že z toho nebudu mít problém..."
"Myslím že určitě ne." Povzbudivě jsem se na ni usmála a zamávala na rozloučenou. Vyběhla rychle ze dveří a zabouchla za sebou.
Zahrabala jsem se do peřin a brzy jsem se oddala poklidnému spánku.

Konečně jsem se dohrabala k tomu abych dopsala tuhle kapitolu :D
Jinak všem bych chtěla popřát krásné zimní prázdniny a Šťastný nový rok!
Vaše Crazy_Midnight_Girl ❤️