Who am I?

Nemehlo

Tauriel už musela jít aby o ní nikdo nevěděl a já jsem se vydala do pokoje. Šla jsem a přemýšlela takže kdyby mě jeden strážný neupozornil přešla bych dveře od pokoje. Vešla jsem dovnitř a opět byla ustlaná postel a na stolku připravené jídlo. Rozvalila jsem se na postel a čas od času jsem užrala něco ze snídaně. Tauriel mi řekla že další hodinu mám v poledne ve zbrojnici a budu se učit zacházet se zbraněmi takže jsem měla spoustu času. Rozhodla jsem se že to využiju a půjdu se projít abych se tu lépe orientovala. Po pár hodinách bloudění jsem byla schopná trefit z mého pokoje do trůnního sálu, kuchyně, knihovny, vězení ale zbrojnici jsem stále najít nemohla. Rozhodla jsem se že tam budu dřív ale předtím jsem se musela zeptat na cestu. Většina elfů si mě ani nevšimla až na jednoho který mi poradil že mám jít k vězení a pak odbočit vlevo.
Šla jsem směrem který mi poradil a za chvíli jsem se ocitla před dveřmi zbrojnice.
"Dále nemůžete slečno." řekl jeden strážný a zaterasil mi cestu kopím.
"Ale já tam musím!" Elf se začal šklebit.
"A to jako proč?"
"Ehh... Na příkaz krále mě okamžitě pusť!" Jako pravda to byla... Snažila jsem se to říct co nejvíc drsně, ale asi se mi to nepovedlo tak jak jsem si přála, ale stejně to nějaký účinek mělo. Elfova tvář zkameněla a nedůvěřivě se na mě podíval, ale pak mě radši pustil. Asi nechtěl mít potíže...
Procházela jsem kolem regálů na kterých byly dýky, ale i dlouhé jednoruční i obouruční meče. Nejvíce mě však zaujaly krásné luky a šípy. Udiveně jsem prohlížela precizní práci elfů a někdy si nějaký luk či šíp vzala do ruky.
"Jaktože tě stráže pustili?" ozvalo se za mnou a já myslela že dostanu infarkt. Šíp který jsem držela v ruce jsem upustila na zem a přiložila si ruku k srdci.
Pomalu jsem se otočila za původem mého šoku.
Stál tam smích zadržující Legolas.
"Princi." řekla jsem stále vyklepaně a lehce se uklonila.
"Nemusíš mě oslovovat tak formálně." řekl a když jsem se stále tvářila tak jak jsem se tvářila začal se smát.
"Nemusíš se mi pokaždé smát když mě vidíš..." podotkla jsem uraženě.
"Tak to promiň ale ty tvoje výrazy jsou k nezaplacení!" přestal se smát "No. Když už tu jsi dřív tak už začneme."
Odpovědí mu byl můj nechápavý výraz.
"Arnarmo ti neřekl že tě budu učit se zbraněmi?" tázavě se na mě podíval.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Nevadí. Tak ti to teď říkám já."
Podíval se na zem kde ležel šíp který jsem upustila.
"Něco mi říká že tě otec asi roztrhá až zjistí že jsi sahala na jeho šíp a co hůř ještě ho poškrábala..." řekl Legolas a podíval se na mě. Zacukaly mu koutky ale udržel se asi aby mě nenaštval. Byla jsem bílá jako stěna a měla jeden ze svých krásných výrazů.
"Ehhh..." to bylo jediné co jsem ze sebe dokázala dostat.
"Dělám si legraci. Ty jsou vyrobeny pro tebe ale pohla by jsi se k nim chovat lépe." jakmile tuto větu dořekl myslela jsem že ho něčím přetáhnu!
"Ty hajzle! Lhát se nemá!" zakřičela jsem na něj. Zvedl ruce na obrané gesto.
"Tak promiň promiň. Já nevěděl že se tak bojíš mého otce. Jo a za tohle oslovení bych tě měl správně nechat popravit."
Přitočila jsem očima.
"A kdo by se ho nebál..." řekla jsem už klidněji.
"V tom máš asi pravdu. Když jsem byl malý tak se takhle nechoval." Bylo poznat že posmutněl.
"Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně a chytla ho za rameno. Zavrtěl hlavou a setřásl moji ruku.
"No nic tak zvedni ten šíp a vezmi si i zbytek a pak ti vybereme luk a nějaké další zbraně." řekl, otočil se a šel se prohrabovat v regálech ve kterých něco hledal.
Pomalu jsem zvedla šíp.
"Jak jsi myslel to že byly vyrobeny pro mě?" zavolala jsem jeho směrem.
"Každý elf má jiné šípy. Tak se od sebe odlišujeme v bitvách. Třeba ty máš na hrotu vyrytou hvězdu." snažil se mi to nějak vysvětlit. Prohlídka jsem si hrot a opravdu na něm byla vyrytá hvězda.
"A proč zrovna hvězda?" zeptala jsem se. Jsem hodně otravná.
"Tvoje jméno v překladu znamená hvězda." řekl a radši mi odešel z dohledu asi aby mi nemusel pořád odpovídat.
Začala jsem hledat. Po chvílí zkoumání všech hrotů jsem našla moje šípy které byly v koženém toulci. Vzala jsem je, přehodila na záda a vydala se tam kde zmizel Legolas.
"Mám ty šípy." zavolala jsem do prázdna.
"Dobrá tak vezmi ještě tohle." odněkud se vynořil Legolas s náručí plnou všemožných zbraní. Nastavila jsem ruce a on mi na ně vše naložil. Překvapilo mě jak je to lehké. Legolas pak vybral ještě několik luků a vyrazili jsme pro mě do neznáma.
"Kam to jdeme?" Byla jsem schovaná za hromadu zbraní takže jsem se velmi divila že mě Legolas slyšel.
"Půjdeme na cvičiště. Snad sis nemyslela že budeme trénovat ve zbrojnici." uchechtl se.
"Samozřejmě že ne! Co si o mně myslíš?!" řekla jsem na oko naštvaně.
Usmál se a dál už nic neříkal.
Po chvílí jsem vyšli z paláce nějakou zadní bránou.
Šli jsme po lehce zarostlé kamenné cestě.
"A jsme tady." Legolas se zastavil a já s ním.
" Já nic nevidím..." řekla jsem z pod hromady zbraní. Celou cestu mě Legolas vedl a jinak jsem vše viděla z boku.
"Tak to máš blbý."poznala jsem že se ZASE ušklíbl. Potom mi vzal všechny zbraně a mě se naskytl pohled na cvičiště. Přímo naproti mě stály terče, nalevo byly figuríny a napravo byl volný prostor. Nebyli jsme tu sami. Bylo tu tak šest elfů kteří se na mě k mojí nelibosti dívali. Pomalu jsem zacouvala za Legolase aby na mě neviděli. Všichni se tiše zasmáli a dál se věnovali své práci.
"Ty jsi teda hrdinka." uchechtl se Legolas.
"Tak ty jsi na pozornost zvyklí. Já ne."
Legolas něco zamručel a pak se už srozumitelněji zeptal "Takže chceš se nejdřív naučit střílet z luku nebo zacházet s dýkami a meči?"
"Ehh... Co doporučuješ?"
"No. Ja třeba upřednostňuji střelbu z luku ale je to na tobě." odpověděl mi.
"Tak půjdeme střílet." rozhodla jsem nakonec.
Začala jsem navádět Legolase k terčům. Bylo mi ho trochu líto na zádech měl navlečených asi pět luků a ještě nesl tu obří hromadu zbraní. Když jsem mu řekla aby zastavil hodil vše na zem a sundal luky.
"Vybral jsem tu pár luků ze kterých by se ti mohlo dobře střílet. Tak se do toho dáme!" Podal mi první luk. Byl malý a lehce zdobený. Byl tak zahnutý že jsem se divila že se ještě nezlomil.
"Tak teď vytáhni z toulce šíp, nasaď ho na tětivu kterou pak napni a vystřel na támhleten terč."
Udělala jsem co mi řekl ale u napínání nastal menší problém. Ať jsem se snažila jak jsem se snažila ta zptopadená tětiva se ne a ne napnout. Když se mi to alespoň trochu podařilo, pustila jsem ji, ale výsledkem bylo to že šíp doletěl asi tak metr daleko.
"Ehh tenhle luk asi ne..." řekla jsem a podala luk Legolasovi, který se na mě díval jak na vyoranou myš. Radši jsem popadla další.
Tenhle luk byl pro změnu obří  a zdobený nebyl vůbec. Zopakovala jsem celý proces jako předtím. Tentokrát tětiva šla napnout celkem snadno ale za to se ten luk nedal skoro držet. Šíp jsem vystřelila úplně jinam než na terč, ale moc jsem to neřešila
"No tak tenhle taky ne." řekl Legolas a vzal mi luk. Vzala jsem tedy další.
Tenhle byl tak střední a dokonale mi padl do ruky. Narozdíl od předchozího luku u tohohle zdobením opravdu nešetřili.
Rychle jsem napla jsem tětivu. Tahleta však šla napnout velmi jednoduše takže jsem se lekla mnou způsobeného trhnutí a pustila šíp který se zasekl do terče. Bohužel to ale nebyl můj terč. Elf který střílel vedle nás si šel zrovna posbírat své šípy a ten můj se mu zasekl asi tak centimetr od hlavy. Elf zkameněl a já byla bělejší než jakákoli stěna. Pomalu jsem podala ten luk Legolasovi. Stále se díval na elfa a výraz měl stejný jako já. Luk si ode mě převzal a potichu prohlásil "Víš že jsi příšerné nemehlo?"
"Jo..." řekla jsem to tak potichu že mě skoro nebylo slyšet. Radši jsem si vzala další luk.
Tenhle byl o něco větší než ten předchozí a byl přiměřeně zdobený. Vytáhla jsem šíp a tentokrát opatrně jsem napla tětivu a vystřelila. Šíp skončil tak 15 centimetrů od okraje což byl pro mě vcelku úspěch. Jo a jen tak pro zajímavost ten terč byl můj.
"Tenhle luk bude asi nejlepší. Dobře se drží i napíná." pronesla jsem směrem k Legolasovi, který se už vzpamatoval z šoku. Pokýval hlavou a přišel ke mně blíž.
"Teď se musíš naučit přesně střílet. Elf nikdy nesmí minout." jakmile to dořekl podíval se na vedlejší terč. Šíp tam stále trčel ale elf se radši někam vypařil. Radši jsem se vrátila k lukostřelbě.
"Tak dobrá teď napni luk ale ještě nestřílej jasný?"
"Jasný." odpověděla jsem mu a provedla co mi bylo řečeno.
"Teď se soustřeď jenom na ten šíp a střed terče."
Udělala jsem co mi řekl a vystřelila. Šíp proletěl kolem terče a zmizel někde v lese. Takhle to pokračovalo dál s tím že se šípy vždy zasekly ve stromu a nebo k terči ani nedoletěly.
Chtěla jsem vystřelit znovu ale někdo chytil moji ruku která držela luk a i tu která napínala tětivu.
Uslyšela jak se mi Legolas snaží něco vysvětlit.
"Musíš se soustředit."
No to se ti lehko řekne. Byla jsem hodně nervózní. Věřte mi vy byste taky byli kdy za váma stál opravdu pěknej elfí princ... Myslím že to poznal ale radši to neřešil.
"Teď pusť."
Pustila jsem šíp který prosvištěl vzduchem a zasekl se v terči. Střed to sice nebyl ale alespoň terč ano.
"No vidíš že to jde. Tak a teď to takhle zopakuj několikrát." řekl a odstoupil ode mě.
Snažila jsem se soustředit a pak jsem vystřelila. Šíp skončil celkem kousek od středu. Začala jsem skákat radostí.
"Jseš jak malý dítě." zasmál se Legolas a zakroutil hlavou. "Tak jo a teď to zopakuj ještě několikrát."
Úsměv mi zmizel ze rtů.
"Ehhhh..." vydala jsem ze sebe.
Dál jsem pokračovala v pokusech o to strefit se do středu. Sice se mi to nikdy nepovedlo ale alespoň jsem se strefovala do terče a ne do nevinných elfů. Upřímně musím říct že mě to začalo i bavit.