Zkuste se vžít do situace, že žijete pod jednou střechou s démonem, který vám přirostl k srdci a chcete ho za každou cenu uchránit před okolním světem. Ale přeci jenom... démoni bývají zlí, je to tak? Myslíte, že by mohl být tenhle výjimkou?
Mladí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tu noc se mi vůbec nedařilo usnout, kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem ty Joeyho hloupé výtvory, což mi nahánělo husí kůži od hlavy až k patě. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu a ne a ne zabrat. Každých pět minut jsem se díval na hodiny a říkal si, kde zase vězí? To ten člověk nepotřebuje spát? Někdy mám pocit, že se ke mě nastěhoval jen proto, aby mi udělal z domu jednu velkou kůlničku jeho vynálezů a nechutností, kterým vůbec nerozumím. Už jen ten podzemní (byteček) nebo jestli se tomu tak dá vůbec říkat, který si vybudoval bez mého svolení pod mojí podlahou a tráví tam celé dny je jedno velké peklo. Ale já neměl srdce na to ho nechat někde pod mostem, přeci jen je to můj nejlepší kamarád, i když se častěji chová spíše jako můj otec. Henry udělej tohle... Henry podej mi to... udělej támhleto... Je to zkrátka vědec, jehož práci a nápady nikdo neocení. Ale on se nikdy nevzdá, to se mi na něm vždycky tolik líbilo.. nikdy pro něj nebylo pozdě, nikdy pro něj nic nebylo málo.
Když jsem měl konečně pocit, že usínám, vyhnaly mě z postele těžké kroupy dopadající na náš sotva držící parapet. Joey mě vždycky strašil, že je tenhle dům moc starý a že se nám jednoho dne celý sesype na hlavu. Sešel jsem schody, při čemž jsem vypadal jako podnapilý, jelikož jsem měl pocit, že mé tělo přeci jenom ještě spalo. Když jsem otevřel ledničku, skoro jsem oslepl a tak jsem se zavřenýma očima šmátral po jablkovém džusu, který jsem do sebe jako vždy nalil úplně celý a zakuckal se. Je ti pětadvacet a pořád neumíš pít. Zakroutil jsem s úsměvem hlavou a chtěl se vydat zpátky do postele, když v tom jsem uslyšel podivné zvuky z Joeyho podzemního bytu. Co to sakra... Promnul jsem si oči a okamžitě se vydal dolů. Přesto, že to bylo pár schodů jsem si připadal, jako bych po nich šel věčnost, jelikož nedávno přestalo fungovat světlo, které se Joey ještě neobtěžoval opravit. Šel jsem bos, takže jsem našlapoval na zaprášené schody a modlil se, abych si nepíchl něco do nohy. Čím více jsem se přibližoval mi ten pronikavý zvuk připadal, jako dětský pláč, dětský pláč vycházející z utrpení. Ještě než jsem otevřel malá dvířka jsem zavřel oči, abych se připravil na následující ránu od nepříjemného světla. Když jsem vstoupil a oči pomalu otevřel, spatřil jsem zarostlého muže v promáčeném oblečení držící někoho, nebo něco zabalené v modré dece, to něco se hýbalo a vydávalo ty zvuky. Vedle něho na stolku ležela lahev s alkoholem a kousek od ní zbraň. Chtěl jsem se ho zeptat, co to dělá, ale místo toho jsem tam jen tak stál, zíral na něj a nic neříkal. Našel jsem ho cestou z lesa, málem jsem ho přejel.Odvětil nakonec Joey a zvedl na mě tmavě modré oči začervenalé od alkoholu. C-co je to, Joey? Zeptal jsem se nakonec se strachem v hlase, který mi Joey naháněl vždy, když se napil něčeho tvrdšího, než je víno. Neodpověděl mi, odhalil deku a já spatřil drobné stvoření s černou kůží a velkýma očima. Zděsil jsem se, protože mi připomínalo ďáblovo dítě, nebo něco na ten děsivý způsob. Když dečku odhalil více, spatřil jsem také ocásek a rohy. Vykulil jsem oči a o krok ustoupil. Joey... co... to.. to není zvíře.... to je.... co to proboha je? Joey se dlouze napil a sebral zbraň ze stolku. Slyšel jsi někdy o zlých entitách? Nestvůrách z pekla? Nechápavě jsem se na něj podíval. Myslíš démony? Přesně tak, a tohle je jeden z nich, jdou si pro nás, Henry.Zakroutil jsem hlavou a znovu se podíval do dečky. Změklo mi srdce, když jsem sledoval malou ručku, jak se natahuje na Joeyho vousy. Ty.. ho chceš zabít? Já ho nechci zabít, já ho MUSÍM zabít. Uvědomuješ si vůbec, co by se stalo, kdyby nám někdo přišel na to, že máme v domě démona? Jenom lituju, že jsem ho radši nepřejel, oba bychom si tohle ulehčili.Řekl mírně ujíždějícím hlasem, znovu se napil a namířil zbraní do deky, při čemž se na mě lítostivě podíval. Jestli to nechceš vidět, tak jdi nahoru, Henry.Lítostivý pohled jsem mu opětoval a pomalu se otáčel, jenže najednou, jakoby se ve mě probudila povinnost, povinnost chránit spojená s lítostí. Rozeběhl jsem se k němu a dečku mu vyškubl. Ne... víš co Joey? Vždycky jsem tě poslouchal, ale.. ale tohle ti nedovolím! Vždyť... vždyť je to dítě... zabiješ dítě, Joey? Henry, ty jsi se snad zbláznil, vrať mi ho zpátky! Tohle je jediný a to nejlepší řešení, to sám víš!Ne! Nenechám tě, abys ho zabil. A co s ním proboha budeš dělat? V pětadvaceti se neumíš postarat o sebe, natož o nějakou zrůdu, která ani nevíš, co je zač! Na chvíli jsem přestal mluvit, když mě ten prcek začal tahat za košili. Stiskl jsem mu malou ručku a usmál se na něj. Říkejte si, že jsem blázen, nebo ne, on mi ten úsměv opětoval a vycenil při tom malé zoubky, které se v jeho nízkém věku zdály pěkně ostré. To snad není pravda....Protočil Joey oči a dopil poslední lok z lahve. Říkej si co chceš, ale nedovolím ti to! A už na něj nesahej.Ty opravdu nejsi normální, čím ho jako budeš krmit?Nevím... něco se najde... podívej, nikomu neublíží, nikdo se o něm nedozví. Zkus mi věřit, Joey. Vážně? Ty jsi pan vševědoucí, že to víš? Teď je malej, ale vyroste ti z toho pětimetrová příšera, která si z nás všech udělá otroky! A to jen v tom prvním případě, protože v tom druhým nás všechny zabije!Neodpověděl jsem a věnoval mu nevěřícný pohled. Nastala nepříjemná chvíle ticha, po které se Joey zvedl ze židle, při čemž se mu zamotaly nohy. To se mi snad zdá.... s tímhle nechci mít nic společnýho. Ta pistole leží támhle na zemi, kdyby sis to náhodou rozmyslel.Jsi opilej, Joey, měl by sis jít lehnout. Odvětil jsem na konec bez přemýšlení nad tím, co řekl. Vítej doma..... jak ti budeme říkat? Samozřejmě mi neodpověděl, jen si mírně odfrkl a znovu mě tahal za košili. Jak bych ti jen....
