EXPERIMENT (BATIM FF)

10. Plán B

Zbývalo několik minut do půlnoci, hrobové ticho přerušovalo jen depresivní tikání hodin rozléhající se po malé místnosti. Joey Drew seděl na drobné, neustlané posteli zírající napříč děsivé tmě. V pravé ruce svíral lahev tvrdého alkoholu a v levé mnul svůj palec u nohy, který utržil bolestivou ránu při tvrdém nárazu do nábytku. Tys to zase tak podělal, Drew! Ty něco vymyslíš, ty něco vymyslíš! A podívej se, co děláš! Zase tu sedíš a chlastáš! Alkoholem by ses měl otrávit, ty ubožáku! Tiše si nadával a agresivně do sebe lil zabijácký nápoj. Jsi vůl Joey... měl jsi o tom Henrymu říct... měl jsi mu říct, že možná víš, kam ho odvezli, i když by ho to pravděpodobně nezajímalo. Místo toho si hraješ na hrdinu, že něco vymyslíš! A co jsi vymyslel? NIC, Místo toho tady sedíš a lituješ se... ale ne... tohle už dál dělat nebudeš! Jsi přece chlap, nemůžeš se po zbytek života válet v posteli, jako nějaká zdechlina a zabíjet se tímhle hnusem, kterej ti ani nechutná. Jsi vědec, a ať už šílenej, nebo ne, vždycky, VŽDYCKY vynalezneš způsob, jak to vyřešit. Ach ten parchant... že mě to nenapadlo hned, že v tom má ty jeho špinavý pracky. Ty jeho nechutný touhy po nadpřirozenosti, po bestiích, po jejich osvojení, pitvání a množení, touhy po šílenství. Nikdy mu nestačila nadvláda nad lidstvem, kterou má a vždycky měl, kde mohl Bendy jinde skončit, než u magora, jako je on? Nejsem si jistej... nejsem si jistej situací, ani sám sebou, ale začnu tady. Líným pohybem se vyhoupl z postele a dlouhou dobu se rozmýšlel, zda-li lahvinku zahodí. Nakonec ji zahodil až potom, co dopil její obsah a zamračil se do pusté tmy, jako na možného nepřítele. Nikdo z vás bezcitných netvorů nebude čekat, že vás opět přijdu pozdravit, přece jenom... mám tam nevyřízený účty.

Henryho vytrhl ze spánku nepříjemný pocit. Pocit, že ho někdo sleduje. Pomalu otevřel oči a když nad sebou spatřil velkou, oválnou postavu, zběsile polknul slinu, při čemž se málem udusil a nadskočil. Co... Co proboha, co tady děláte? Vyjekl podrážděně s bušícím srdcem, když zjistil, že se jedná o jeho zdravotní sestru. Přinesla jsem vám léky. Odvětila nepříjemně a podala mu obrovskou, fialovo-zelenou pilulku. Tak proč jste mě prostě nevzbudila? Málem jsem dostal infarkt! Počkat... Tohle mám jako spolknout? Přestaňte odmlouvat a strčte to do pusy! Henry si s vytřeštěnýma očima přehodil ofinu černých vlasů na druhou stranu a pomalu si pilulku vsunul do úst, při čemž se kysele zatvářil a náhle se zakuckal. A vy že si říkáte muž? Vždyť neumíte spolknout ani prášek. Co kdybyste mě nechala na pokoji? Bránil se mladík a nadále se slzami v očích kuckal. Až se uráčíte přestat kašlat, pane Adamsi, ráda bych vás upozornila, že máte několik zmeškaných hovorů kontaktu s názvem Joey. Mimochodem, ta fotografie toho muže je odporná. Henry si promnul obličej a otřel si slzu. Jo... Kolik? Myslím, že tak dvacet. Nemůžete mi ten telefon prostě dát? Sestra se pousmála a podrápala si tvář s velkou bradavicí. To tedy opravdu nemůžu, potřebujete totiž klid. Ale já... musím okamžitě pryč. Musím pomoct příteli v nouzi.. prosím vás, zajděte za primářem a já podepíšu revers. Řekl prosebně a pomalu se zvedal. Vy jste ale vtipálek, pane Adamsi.. okamžitě si lehněte na tu postel!! Nebudu tu už ani vteřinu! Musím domů! Lehněte si a přestaňte tu křičet, nebo na vás zavolám ochranku! Drapla ho za ramena a snažila se položit zpět na postel. Co to děláte?! Já vás zažaluju za obtěžování! Za ublížení na zdraví! Přeprala ho a vhodila zpět na postel. Nikam nepůjdete! A přestaňte tu dělat scény, nebo vám zítra nedonesu oběd. A ještě jednou ke mě budete drzý, nebo sprostý, pujdu si na vás stěžovat já! Henry si založil ruce na prsa a přikryl se až ke krku. Omlouvám se.. nechtěl jsem na vás být hrubý. Slíbíte mi, že s primářem alespoň promluvíte? Sestra se na něj lítostivě zadívala. Ne. Odsekla a hromovitým krokem se dala na odchod. Máš pravdu... tu tvou rozlitou, přesolenou polívku si s radostí nechám ujít. Čas na plán B.

Zhruba o hodinu později se opatrně vymanil z kapačky a vyplížil se na prázdnou, strašidelnou chodbu. Tak jo.. Když mě někdo chytí, řeknu mu, že jdu na záchod a za rohem zdrhnu. Sám moc dobře věděl, že to rozhodně nebude takhle jednoduché, ale rozhodně ho tahle verze uklidňovala. Nemocnice byla obrovská a on sotva věděl, kde se nachází. Náhle uslyšel dunivé kroky a tak se hbitě přitiskl ke zdi, netušil, jestli se jedná o velké množství adrenalinu, ale bolest jeho rány podezřele ustala. Zhluboka dýchal a rozmýšlel se, co učiní, až ho dotyčný chytne. Když z poza rohu vyšla jeho oblíbená sestřička, udělal ladný krok směrem k automatu s nápoji a tvářil se naprosto klidně. Pane Adamsi?? Co děláte v tuhle pozdní hodinu na chodbě? Vykřikla téměř starostlivě a poklepala mu na rameno. Já... si jdu pro kafe... Pro kafe? V jednu hodinu ráno? Chcete dostat srdeční příhodu? No, já... Nehodlal se zdržovat vysvětlováním, otočil se na patě na klouzavé nemocniční bačkoře a dal se na zběsilý útěk. Co to... PANE ADAMSI, OKAMŽITĚ SE ZASTAVTE! Vykřikla a rozběhla se za ním, neběžela však moc dlouho, honičky pacientů nemá v popisu práce a tak uklouzla a svalila se na zem. Henry běžel jako o závod, netušil, kam vlastně běží, ale spoléhal se, že ho instinkty dovedou k východu. Hey ty! Stůj!!! Vykřikl chlápek jako hora, pravděpodobně uklízeč, který si dopřával lahodný chlebíček na jedné z laviček, aby si obohatil noční šichtu. Henry nereagoval, vyzul se z klouzavých bačkor a rapidně zrychlil. Ten mě nedohoní. CHYŤTE HO!!! Než ale stačil mrknout, muži za ním běželi už čtyři a on začínal tiše panikařit. Zaběhl do tmavé uličky, kde se nesvítilo a spatřil záchranný bod s názvem nouzový východ. Koutkem úst se pousmál a vrazil do malých dvířek. Nic. Kruci!! Kruci.... Okno... Okno! Třesoucíma se rukama otevřel jedno z oken a silně litoval toho, že nezůstal v posteli. Zaběhl do podzemí, takže nemusel podnikat sebevražedný skok z několika metrů. Protáhl se na ven a když dopadl na tvrdý beton, oslnila ho měsíční obloha a zima narazila do tváře. Nemohl se zdržovat, musel zmizet daleko odtamtud. Kde to jsem?! Tady to neznám! Rozběhl se k okraji pevniny a jediné, co spatřil, byl dlouhý kopec vedoucí dolů na silnici. Tak tahle nemocnice je SAKRA odlehlá od civilizace!! Mysli, Henry... Mysli... Mysli... STŮJ!! Blížili se k němu, nemohl riskovat, že ho chytí a odtáhnou do postele, když skočí dolů z kopce, tak se zabije a jediné, co před sebou viděl, byl pojízdný kontainer. Ježíši to ne.... nenenenene
... Já nesjedu sráz v popelnici! Musí tu být i jiná cesta. Marně se rozhlížel, ale jinou variantu neobjevil. Ježíši, za tohle shořím v pekle... Popadl popelnici a zatlačil ji k okraji, několikrát se zhluboka nadechl a když si přiznal, že nemá jinou možnost, vyhoupl se dovnitř a jednou nohou se odrazil. Co to... Co to proboha dělá?! Jede v popelnici! On vážně... ten člověk jede v popelnici. Jen tak tam stáli, celou událost pozorovali jako ohňostroj a než se nadáli, kontainer zmizel v mlze a bez ohledu na kuriózní situaci se Henry cítil, jako hrdina. Jako rytíř na bílém koni, který si mocným mečem prosekal cestu z útrap.

Útrapy ale teprve začaly.