Tvůj konec je Azkaban [HP FF]

3.kapitola - Zmijozel

Byli jsme tam sami.
Plácala jsem sebou ve vodě, zatím co si kluci povídali a drželi se loďky.
Hleděla jsem na loďky, které se od nás víc a víc vzdalovali. Nemohla jsem tomu uvěřit, ještě teď jsem byla vyjevená, teda až do té doby než jsem uslyšela jejich krátký rozhovor.
,,Až se od tud dostaneme, tak sebou plácnu do postele."
,,A do jaký postele by sis jako chtěl lehnout? Někam do chodby na podlahu-"
,,Né!!!" To už Jemese museli slyšet všichni v okruhu sto metrů, ale oni od nás byli asi ještě dál.
Povzdechla si, a můj obličej se změnil z malého úsměvu na zamyšlený výraz. Pak jsem se k nim otočila s tím nejpodivnější úsměvem.
,,Ty nás chceš zabít?" zeptal se pobaveně Rem.
,,Ne, to už jsem před pár minutami vzdala, a hlavně bych vás mohla maximálně umlátit mokrým hábitem."
James si nemohl, ani v téhle chvíli odpustit malý úšklebek. V té chvíli bych ho klidně i tím hábitem umlátila. Nakonec si vzal slovo Remus: ,,Napadlo mě, že bychom mohli doplavat na pevninu, a na cestou chytit někoho z vyššího ročníku."
Vážně jsme to udělali, vrátili jsme se na nástupiště v Prasinkách, ale nikdo tam nebyl. A tak jsme se vydali za nosem.
Tak jsme tedy šli promrzlí, ve tmě, po cestě, o které jsme nevěděli kam vede.
Po pravdě jsem se docela dost bála, a pořád se na ně lepila, asi v polovině cesty mě Sirius okřikl, že ho vážně štve, to, jak se na něj každý dva metry nalepím. Mě to však neodradilo a tak jsem to dělala dál, protože jsem měla vážně nahnáno, že třeba na mě z keře vyskočí vlkodlak, nebo nějaký smrtijed.
Když už jsem usoudila že už je to vážně otravný, tak vždy když jsem se lekla, tak jsem sebou škubla.
Když jsme uviděli špičky věží hradu, tak se nám dost ulevilo, a tak jsme se rozběhli, už jsme byli už hlavní brány. Když v tom jsme zjistili že je zamčená. Zpanykařila jsem, nevěděla jsem co dělat. Po chvíli jsem se skácela na svěží a měkkou trávu.

Otevřela jsem oči, byla jsem už zase na jiném místě. Už mě to začalo štvát, ani jsem nevěděla kde jsem.
,,Kde to jsme?" zachraptěla jsem.
,, U vrby mlátičky!"
,,Co?"
,,Ano..."
,,Co tady sakra děláme?!"
,,No..."
,,Proč? Proč já?"
,,Mmm..."
,,No? Vysvětlete mi to." z jejich výrazů jsem pochopila že mi nic neřeknou, ale já to chtěla vědět.
,,Už bychom měli jít." ukázal Rem na hrad, po chvíli ticha.
A tak jsme se zase rozběhli, úplně unavení, ale nevzdávali jsme to, měli jsme naději.

Hned jak jsme se objevili u vchodu do školy, jsme nevydali ani hlásku. Běželi jsme chodbou a zastavili se u vrat do velké síně, na chvíli jsme strnuli. A když se za vraty ozvalo Black Sirius, tak Sirius rozrazil vrata a jako největší bůh vztoupil do velké síně, se zraky všech co v síni byli. A pak jsme tam vešli my.
Jen co jsme se připojili k malé skupince, tak moudrý klobouk vykřikl: ,,Nebelvír!"
Sirius, hned co to uslyšel, rychle oběhnul skupinku v které jsme byli a sedl si vedle parťáka.
Po chvíli zaznělo: ,,Evansová Lili,", a pak moudrý klobouk řekl: ,,Nebelvír!"
Malá zrzka také obešla už menší skupinku, a mezitím hodila smutný pohled na kluka vedle mě, on jen sklopit oči a na nic už nereagoval, vypadal zklamaně. Mezi tím si Lili sedla na místo nedaleko Siruse a vypadala uraženě.
Pak zaznělo mé jméno, vyšla jsem po schodech a sedla si na starou trojnošku, a McGonagalová mi posadila osuntělý klobouk na hlavu.
,,Nebelvír!" ozvalo se po chvíli, radostně jsem vyskočila z trojnošky, rozběhla se na místo vedle Siriuse. ,,Lidová Nela!" sedla si, a klobouk vykřikl: ,,Zmijozel!"