Případ č. 318

2. Kapitola

Celé dopoledne proběhlo rychle, já jsem si ještě zaběhla na oběd a potom, podle domluvy, jsem se sešla s ostatními před budovou policie. Jeli jsme dvěma auty, já jsem řídila jedno a vezla jsem Olivii a ve druhém jeli kluci. Jela jsem podle toho, jak mi cestu popsal Jack, náš IŤák, který ohledně počítačů ví naprosto všechno a taky dokáže zjistit všechno. Dům, ve kterém by měl podle všeho Ian bydlet, by měl mít světle zelenou barvu a měl by být jednopatrový. Jela jsem podle Jackových rad pořád po hlavní silnici asi dvacet minut a potom jsem zabočila nenápadnou silničkou doprava. Pár minut jsem jela rovně, nikde nebyly žádné odbočky, až jsme dojeli ke čtyřem domům. Jeden z nich přesně odpovídal popisu a i jeho číslo bylo stejné, jaké jsem měla napsané na papíře.

Společně s Olivií jsem vystoupila z auta a pohled jsem měla upřený střídavě na všechna okna toho domu, jestli někde někoho neuvidím. Žádný pohyb jsem nezaznamenala, ale pořád jsem byla napjatá, protože netuším, kolik mu je a taky vůbec nemám ponětí o tom, jak je zkušený. Mezitím k nám už došli i kluci a já jsem na chvilku zadoufala, jestli je doma, že neslyšel, jak jsme přijeli.

Z pouzdra u pasu jsem vytáhla pistoli a tak udělali i ostatní. Došla jsem ke dveřím domu, chvilku na to se Stevenovi podařilo překonat zámek a dveře otevřel. Když jsem nakoukla dovnitř se zbraní nataženou před sebe a nabitou, nikde jsem nikoho neviděla, takže jsem nacvičeným gestem pokynula, aby všichni vešli dovnitř až na Aleca, který dům obešel a mělo by se mu podařit dostat se dovnitř zezadu. Já jsem šla poslední, zatímco všichni šli dál, já jsem prohlížela místnosti pečlivě jednu po druhé, jestli tam nikdo není. Zdálo se, že dům je až na nás pět prázdný. Tedy to jsem si myslela, dokud jsem se nevrátila zpátky na chodbu a nepodívala jsem se za sebe. Ve vteřině mi někdo pistoli vyrazil z ruky, já ani nestihla zareagovat a už mě ten někdo chytil pod krkem a přiložil mi vlastní zbraň k hlavě. Byl za mnou, takže jsem ho neviděla, ale začala jsem se bát, protože to všechno proběhlo v naprosté tichosti a můj tým mi byl pryč z dohledu. Chtěla jsem zakřičet, ale to jsem si odložila až na případ nouze.

,,Pohni se nebo vydej jakýkoli zvuk a zabiju tě," uslyšela jsem u mého ucha docela mladý hlas, což mě překvapilo.

Jenom jsem přikývla, dělala jsem, že jsem úplně vystrašená a počkala jsem, až ten za mnou trochu povolí stisk. Po pár vteřinách jsem se dočkala a využila jsem toho. Skrčila jsem se, povedlo se mi ho přehodit přes sebe a ušklíbla jsem se, když s tupým žuchnutím skončil na zemi přede mnou, přitom mu zbraň vypadla z ruky a to se mi hodilo. Odkopla jsem ji od něho dál, aby na ni nedosáhl, zvedla jsem ze země svoji pistoli a hlaveň jsem mu přiložila k čelu. Dala jsem mu ruce za hlavu a co největší silou jsem mu je tam držela. Hned potom jsem mu dala koleno na břicho a zatlačila, aby ho to bolelo a nechtěl se zvednout. Přes všechno oblečení, které jsme na sobě měli, jsem cítila, že má na břiše svaly.

,,No... spíš to dopadne tak, že já zabiju tebe," falešně jsem se usmála. ,,Hádám, že budeš Ian. Ian Somerhalder, přesněji řečeno."

,,Malá policajtka... hezký," uchechtl se. ,,Učíš se? Jestli jo, asi ti měli zadat někoho lehčího než jsem já," ve vteřině se převalil na bok, svoje ruce z mých vykroutil a srazil mě na zem. Vztyčil se nade mnou a moji pravou ruku s pistolí držel tak, abych mířila někam za sebe.