Případ č. 318

4. Kapitola

Když jsme dojeli zpátky na stanici, můj tým se zase rozdělil a každý jsme šli po svých. Alec ještě odvedl Iana do výslechové místnosti a nechal ho tam. Sice o samotě, ale byly tam dvě kamery, takže byl pod neustálým dohledem. Šla jsem dát do laboratoře pytlík s revolverem, aby mezitím zjistili, jestli je to úplně stejná zbraň, ze které se střílelo, a potom jsem šla za Ianem. Cestou jsem zařídila, aby kamery v místnosti na tu dobu, kdy tam budu s ním, někdo vypnul, a také na nějakou dobu přestal nahrávat všechny hlasy, které tam budou slyšet. Měla jsem ověřené, že obviněný většinou bývá sdílnější, když tam jsme jen my dva a nikdo jiný nás nevidí ani neposlouchá.

Z Mikovy kanceláře jsem si vzala docela tlustou slohu, která se týkala tohoto případu, taky tam byly osobní informace o Ianovi, a za Ianem jsem došla. V místnosti byl jeden stůl a na na jeho opačných stranách celkem dvě židle. Na jedné z nich seděl Ian, ruce s pouty měl položené v klíně a koukal do země. Tuhle místnost jsem měla ráda, protože jako jediná neměla místo zdi skla, odkud by nás někdo sledoval. Byla tu všude jenom šedá zeď, nahoře jedno světlo a naproti dveřím docela malé zamřížované okno.

Sedla jsem si na volnou židli a položila slohu s papíry před sebe. Odkašlala jsem si a otevřela ji. Prolistovala jsem pár papírů s fotkami obětí, které jsem už předtím viděla a dostala jsem se k jednomu papíru, kde bylo o Ianovi pár informací. Letmo jsem si to pročetla a pokývala jsem hlavou.

,,Takže ti je 24 let..." zamulala jsem si spíš pro sebe a podívala jsem se na Iana. Pořád bez sebemenšího pohybu koukal do země, takže jsem si jenom tiše povzdechla a pokračovala jsem. ,,Tvoji rodiče jsou rozvedení, matka se o tebe podle papírů nikdy v životě nestarala. Žil jsi v péči tvé tety, starší sestry tvé matky. Tvoje... teta zemřela, když ti bylo 19. Takže před pěti lety. Vzalo tě to hodně?" zeptala jsem se.

Nic neřekl a ani se na mě nepodíval. Jako by ani nevěděl, že jsem mluvila na něho. Odfrkla jsem si a zase jsem se rozhodla pokračovat. ,,Žiješ s otcem. Ale u vás doma jsem ho neviděla. Kdepak byl?"

Ian konečně trochu zvednul hlavu, jeho pohled se zaměřil na papíry na stole. ,,Už dlouho u nás nebydlí. Jsem tam sám," řekl.

On mluví? To je úspěch. Pomyslela jsem si. ,,Jak dlouho?"

,,Asi pět... nebo spíš šest let."

,,Takže napřed tě opustila matka, když jsi byl malý, poté tvůj otec a zanedlouho i teta?"

,,Jo, nějak tak..." zamumlal a všimla jsem si, že se trochu zamračil.

,,Co je?" nechápala jsem.

,,Nic," schválně se mi vyhýbal pohledem.

,,Fajn... Když nic, tak nic... Ale očividně ses se svou matkou znal, viď?"

,,Znal jsem se s ní hodně dobře... Když jsem zhruba jako dvanáctiletý zjistil, že tady někde je, povedlo se mi zjistit, kde přesně, a ve čtrnácti jsem se s ní potkal. Hodně jsme si rozumněli..."

,,Ale potom se to změnilo a ty jsi ji zabil."

Ian se nadechnul k záporné odpovědi, bylo to na něm poznat, ale potom jenom zase sklopil pohled a přikývnul.

,,Takže ses přiznal, že jsi právě zabil svoji matku?"

,,Ano, přiznal," odfrknul si.

,,Dobře jsi udělal. Nejspíš si tu odsedíš jenom tři roky," zvedla jsem se a začala ze stolu sbírat papíry, že půjdu.

,,Jak jsi to myslela, že jsem zabil tvoji matku?" zeptal se a upřel na mě pohled.

Podívala jsem se na něho. ,,Moji matku někdo zabil... Neřešilo se to, ale je to víceméně jasné, když se v jejím těle našly stejné náboje jako u tvé matky."

,,Já tvoji matku nezabil... Vždyť vůbec nevím, kdo to je..."

Povzdechla jsem si. ,,Jak se jmenuje tvůj otec?" zeptala jsem se, i když jsem to z papírů už věděla.

,,Fred Somerhalder. Ale my se bavíme o něčem jiném, neodváděj pozornost."

,,Já pozornost neodvádím..." řekla jsem téměř šeptem a cítila jsem, že se mi hrnou slzy do očí. ,,Můj otec se jmenuje stejně."

Ian pokrčil rameny. ,,Že by shoda jmen?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,I já jsem se jako malá jmenovala Somerhalder... Matka si pořád stěžovala, že otec chodí pozdě domů... Prý ho jednou viděla s jinou ženou a to bylo přesně tehdy, kdy už byla těhotná a čekala mě..." po tváři mi stekla slza. ,,A potom otec odešel a vrátil se, když mi bylo pět let... Pamatuju si, že mě bil... Bil mě pokaždé, když jsme byli doma sami dva a já něco neudělala dobře... V mých deseti jsem už z něho měla strach. Na zádech jsem měla modřiny a rány a za všechno mohl jenom on... Ve škole se mi všichni smáli, protože jsem byla psychicky na dně a taky mě otec někdy zmlátil tak, že to bylo vidět i přes moje dlouhé nohavice a rukávy... Rok jsem měla kotník naprosto nepoužitelný a jenom matka mě někdy zavedla na rehabilitace... Za to otec potom zbil i ji..." odmlčela jsem se a slzy už mi po tvářích tekly zcela nezastavitelně.

Ian na mě jenom překvapeně koukal. ,,Takže jsme... nevlastní sourozenci?"

Setřela jsem si z obličeje slzy. ,,Víš co? Mně jsi ukradený. Je mi jedno, že jsi moje rodina. Spíš se stydím za to, že mám v rodině chladnokrevného vraha, který zabije nejdřív matku své nevlastní sestry a potom zastřelí i svoji," zavrčela jsem na něho.

Vzala jsem ze stolu zbytek papírů a vyšla jsem z místnosti. S prásknutím jsem za sebou zabouchla dveře, takže se na mě nechápavě podívalo několik lidí, co mě tak vytočilo.