Případ č. 318

3. Kapitola

Pozn. autorky:
Ahoj, pro začátek bych chtěla upozornit a taky se omluvit za to, že původně se měly dvě hlavní postavy jmenovat jinak. Bohužel se mi to s cizími jmény špatně psalo, a tak jsem jim dala jména těch, jak mají vypadat (Ian Somerhalder, Nina Dobrev) Snažila jsem se to všechno přepsat, ale pokud jsem se někde přehlédla a zůstalo tam to původní jméno, tak se moc omlouvám. Snad nevadí, že jsem to změnila... Kdybyste někde na nějakou chybu tohoto stylu narazili, dejte mi prosím vědět do komentářů. Mockrát děkuju 😃😊😄

-------------------------------------------------------------

,,Parchante!" zavrčela jsem mu do obličeje a nechtěně zmáčkla spoušť, takže jsem někam za sebe vystřelila. Naštěstí to ale schytala jenom prázdná váza, jejíž střepy se rozsypaly na zem asi dva metry ode mě. ,,Kolik lidí jsi už zabil?!" pokračovala jsem. ,,Svoji matku, moji matku, možná ještě někoho. Jestli chceš zabít i mě, posluž si! Ale budeš mít ještě víc problémů než do teď!"

Všimla jsem si, že když jsem řekla něco o tom, že zabil moji mámu, jeho výraz v obličeji se změnil spíš v překvapený a ucítila jsem, že trochu uvolnil svůj stisk, jak držel moji ruku s pistolí.

U hlavních dveří jsem uviděla Aleca, který rychle vešel dovnitř, Iana ze mě strhnul, zvednul ho na nohy a pevně mu držel ruce za zády. Ian se ho pokusil loktem bouchnout, ale moc mu to nevyšlo. Alec byl o kousek vyšší než on a nejspíš s věkem taky silnější, takže ho držel docela bez problémů. Jediná známka toho, že mu to dávalo nějakou práci, udržet ho na místě, bylo jeho supění.

Když jsem se zvedla, akorát doběhnul Tyler a pomohl Alecovi Iana držet. Já jediná jsem měla pouta, takže jsem počkala, až ho kluci budou držet ze stran, potom jsem mu chytila ruce a pouta mu nasadila. Ignorovala jsem nadávky, které mu docela často vyšly z úst a na Aleca s Tylerem jsem kývla, aby ho odvedli do auta. Když jsem ty tři sledovala, jak odchází, musela jsem se potichu uchechtnout, protože vypadali docela vtipně. Ian sebou zmítal a snažil se dosáhnout toho, aby ho pustili, zatímco mu oba dva páčili vzadu ruce od těla a tím ho nutili, aby se předklonil.

Když jsem od nich odvrátila pohled, nasadila jsem si rukavici, z kapsy jsem si vytáhla pytlík a dala jsem do něj revolver, u kterého bylo víceméně jasné, že to bude ta zbraň, která zabila obě dvě ženy. Ze země jsem zvedla svoji pistoli, dala jsem si ji zpátky do pouzdra u pasu a šla jsem hlouběji do domu, abych našla Stevena s Olivií. Málem jsme se všichni tři srazili u vchodu do kuchyně.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se hned Olivia.

,,Jo. V pohodě. Nic mi není," usmála jsem se na ni. ,,Alec s Tylerem už Iana odvedli do auta."

,,Proč?" ozval se Steven. ,,Domlouvali jsme se, že tento dům jenom prohledáme a budeme hledat důkazy, ne?"

,,Napadnul mě. Hrozil mi, že mě zastřelí. A náhodou držel v ruce úplně stejnou zbraň, ze které se nejspíš údajně střílelo," zamávala jsem mu pytlíkem s revolverem před obličejem. ,,Důkazů už máme dost."

,,Alespoň, že to dopadlo takhle," Olivia mě objala jednou rukou kolem ramen a rozešla se se mnou směrem ven z domu.

Vždycky jsem obdivovala, jak Olivia Stevena odbývala a stavěla se proti němu, když měli jako obvykle odlišný názor. Sice byla o sedm let mladší a ještě k tomu černoška narozdíl od něj, dokonce byla o centimetr vyšší než on, ale tvořili dvojici kamarádů, kteří se znají už od střední školy a nikdy se nerozdělí. Jejich přátelství, které nikdy nepřerostlo v nic víc, jsem jim docela záviděla. Myslím tím kluk a holka. Já se vždycky s někým spřátelila a za chvilku byl konec a nebo to jako u Justina přerostlo v něco víc a stejně jsem mu nakonec dala košem.

Došli jsme k autu a do pár vteřin jsme se domluvili, že já pojedu s Ianem, Tylerem a Alecem a Olivia pojede se Stevenem. Chtěla jsem mít Iana pod dohledem, dokud tomuto vyšetřování velím já. Kluci s Ianem stáli vedle auta, bylo naším zvykem, že jsme "zajatci" vždycky do auta spoutali ruce vepředu. Došla jsem k nim, Ianova pouta odemknula, dala jsem mu ruce dopředu a zase ho spoutala. Teď už mi přišlo, že moc neodporoval.

Ti tři si sedli dozadu, Ian byl samozřejmě mezi nimi. Milovala jsem tohle auto, protože to byla taková menší dodávka. Sice měla jen dvě řady na sednutí a kufr, ale dozadu by se vešli čtyři lidé a dopředu bez problému tři, protože uprostřed bylo sedadlo navíc, a to bude mít řidič okolo sebe ještě spoustu místa.

Sedla jsem si na místo řidiče, jak jinak v tomhle případě, nastartovala jsem a vyjela. Zrcátko jsem si nastavila tak, abych viděla za auto a zároveň na Iana a chvilkami jsem po něm koukala. Až teď, když byl v klidu, a naše pohledy se často setkaly, jsem si uvědomila, že je vlastně víc než jenom pohledný. Jeho světle modré, skoro až šedé oči, orámované temně modrou, mě sledovaly a já se na chvilku pod tím pohledem ucítila nejistá a nervózní.

Až dojedeme zpátky na stanici a nebude mě sledovat, budu si o něm chtít něco zjistit. Především kolik mu je, protože jsem měla pocit, že starší než já nebude, ale zároveň ne ani mladší. Odhadovala jsem ho tak stejně starého jako jsem já.

Když už jsem jeho pohled nemohla snést, pohnula jsem se zrcátkem tak, abych viděla jenom jeho vlasy a jeho obličej ne. Rozptyloval mě od řízení...