Případ č. 318

6. Kapitola

V následující hodině se toho odehrálo hodně. Řekla bych až moc. Ian mi dovolil, abych to o jeho otci řekla ostatním, měli jsme povinnost obviněného alespoň vyslechnout. Od Iana jsem zjistila, kde jeho otec poslední dobou pobývá, a několik policistů pro něho dojelo, a i proti jeho vůli ho naložili do auta a přivezli na stanici.

Opět jsme se ocitli ve výslechové místnosti, ale tentokrát nás tu bylo víc. Já s Ianem jsme seděli na jedné straně stolu kousek od sebe, na opačné straně seděl Fred Somerhalder, Ianův otec. Oba dva nás probodával vražedným pohledem, ruce spojené pouty měl položené v klíně. Teď se mi potvrdilo, že se jedná o toho stejného muže, který mě jako malou bil, a díky... nebo kvůli... kterému jsem vůbec na tomto světě.

Na opačné straně místnosti stál Jamie, pravděpodobně nejvyšší strážník, který tady je, a vedle něj si podupávala nedočkavě botou Olivia.

Nějakou dobu jsem byla potichu, ale potom jsem si odkašlala a znovu jsem si prolistovala papíry, které mi předtím předložili, když jsem měla vyslýchat Iana.

,,Takže jste zabil svoji bývalou ženu a potom i svoji milenku," konstatovala jsem. ,,A abyste se nedostal do vězení, svedl jste to na svého syna, kterému jsme vyhrožoval smrtí," dodala jsem.

Nechtěla jsem mu tykat. Styděla jsem se za to, že takový muž je můj otec.

,,Já nikoho nezabil," zasmál se. ,,Naopak jsem tomu blbci vedle tebe vymlouval, ať jim neubližuje. Ale byl příliš posedlý po tom, připravit někoho o život, že mě neposlechl."

,,Řekl jsem, že je zabil on," začal se s ním hádat Ian, i když mluvil ke mně. ,,Když zabil tu první ženu, nevěděl jsem, kdo to je, takže mi to moc nevadilo. Ale potom jsem se s matkou domluvil, že jí půjdu koupit dárek k narozeninám. Otec nás slyšel. Slyšel, kam máme namířeno. Když jsme došli do klenotnictví, kde si matka chtěla vybrat nějaké náušnice, otec za námi přišel, a řekl, že s matkou ještě někam zajde. Domů jsem se vrátil sám... a ten večer se našlo další tělo. Myslel jsem, že se sesypu, když jsem zjistil, že zabil i ji. Jakmile zjistil, že už po něm někdo jde, začal mi vyhrožovat... a já, protože jsem věděl, čeho je schopný, jsem se mu poddal. Nacpal mi do ruky zbraň, kterou míval vždycky on a zbaběle utekl pryč..."

Když jsem se na něj podívala, všimla jsem si, že už mu zase slzí oči. Chtěla jsem něco říct, ale on na mě upřel svůj pohled a pokračoval.

,,Když jste se dostali k nám domů, byl jsem vystrašený, a tak jsem na tebe zaútočil, protože mě nenapadlo nic jiného. Nikdy jsem zbraň předtím nedržel v ruce, takže jsem s tím revolverem zacházel nemotorně. Skoro jsem nevěděl, jak se ta věc nabíjí... Když mě vzali ti dva strážníci, snažil jsem se odporovat, ale jenom proto, abych nešel do kriminálu, kam nepatřím...."

Teď už se zdálo, že domluvil, tak jsem se nadechla, abych položila otázku jeho otci, ale v tu chvíli se ozvalo zaklepání a do místnosti vběhla Mia - laborantka trošku při těle, její dlouhé blonďaté vlasy vlály ve vzduchu a v zelených očích jí jiskřilo.

,,Zkusila jsem znovu otestovat otisky, které byly na tom revolveru. Nejspíš jsme předtím udělali chybu, ale nejsou tam jenom otisky Iana, ale také jeho otce. Takže tu zbraň měl v ruce určitě i on," vyhrkla, jako by šlo o život.

Mlčky jsem se podívala na Freda. ,,Máte k tomu, co říct?"

,,Tu zbraň jsem tomu pacholkovi kupoval já. Je ale napsaná na něho, a od té doby už ji držel jenom on."

,,Má někdo z vás vůbec zbrojní průkaz? Povolení vlastnit a držet střelnou zbraň?" otázala jsem se.

,,Mám to u sebe v kapse," ozval se Fred.

Vstala jsem, bez jediného slova jsem jsem k němu došla a z kapsy, ke kterou pokývnul hlavou, jsem vyndala peněženku a z ní jeho zbrojní průkaz. Chvilku jsem si četla jeho obsah, kontrolovala jsem, jestli všechno sedí a potom jsem se uchechtla. ,,Je propadlý," oznámila jsem. ,,A neříkal jste, že zbraň je napsaná na Iana? Tohle značí, je patří vám," ukázala jsem mu ZP, kde bylo jasně vidět, že vlastníkem zbraně je Fred sám.

Očividně na to zapomněl, protože zatnul zuby a potichu zavrčel.

Pousmála jsem se, považovala jsem tohle za konec vyšetřování. Ještě jsem ale měla jednu otázku.

,,K tomu, co řekl Ian... Máte k tomu něco, co byste dodal, nebo popřípadě, čím byste vyvrátil Ianovo tvrzení?" zeptala jsem se, obešla jsem stůl a zase jsem si sedla zpátky na místo. Fredův zbrojní průkaz jsem položila na stůl.

,,Ano," odsekl. ,,Ten večer, kdy zemřela jeho matka, jsem byl celou dobu v jednom baru. Dávali fotbalový zápas, který pro mě byl nesmírně důležitý, a dohromady to trvalo několik hodin. Viděl jsem všechno a ani na chvilku jsem od televize neodešel. V den narozenin jeho matky jsem se s tou ženskou vůbec neviděl."

Povzdechla jsem si a protočila oči. Tohle mě po pravdě vůbec nezajímalo, ale musela jsem se zeptat. ,,A kdo s kým hrál?" nadzvedla jsem obočí.

Fred najednou ztichl, protože to očividně nevěděl.

,,Neříkal jste, že to byl nesmírně důležitý zápas?" založila jsem si ruce na prsou.

,,Taky, že byl. Ale teď si zrovna nevzpomenu," vymluvil se.

Jenom jsem si otráveně povzdechla. ,,Myslím si, že všem je jasné, kdo je tady vrahem, že?" přejela jsem pohledem všechny v místnosti. ,,Žádný Ian, ale můj zatracený otec," zavrčela jsem. ,,Odveďte ho. A Ianovi někdo vraťte jeho oblečení a odvezte ho domů... pokud si nechce stopnout taxíka." zamumlala jsem a zvedla se ze židle.

Už jsem nic neřekla, papíry ohledně tohoto případu jsem nechala ležet na stole a odešla jsem na chodbu. Začínala jsem se hroutit. Vždycky jsem věděla, že otec je nevyzpytatelný a krutý, ale nikdy mě nenapadlo, že by byl schopný mi zabít matku. Došla jsem na záchody, které nebyly rozdělené na klučičí nebo holčičí, opřela jsem se rukama o umyvadlo a rozbrečela jsem se. Udiveně jsem si uvědomila, že mi to pomáhá, protože jsem se cítila líp. Ještě, že tady nikdo nebyl, protože jsem alespoň mohla dát najevo, jak se cítím, a nikdo si nemyslel, že jsem blázen.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tady tak stála, ale vyrušil mě zvuk otevírání dveří. Trochu jsem sebou trhla, když mě zezadu objaly dvě ruce. Otevřela jsem uslzené oči a skrz zrcadlo jsem uviděla, že je to Ian. Měl na sobě své staré oblečení, ve kterém jsme ho na stanici přivezli, a objímal mě.

Potřebovala jsem utěšit, tak jsem se k němu otočila čelem, obličej jsem mu zabořila do hrudi a silně jsem ho objala. Opět jsem zavřela oči. Cítila jsem, že okolo mě opět omotal své ruce. Na místech, kde se mě dotýkal, jsem cítila příjemné chvění, a užívala jsem si to.

A tak jsme tam tak stáli. A objímali se. Nevlastní sourozenci, kterým jejich otec zabil matky.

----------------------------------------------

Tak je tu další kapitola. Vím, že je zase po trochu delší době, tak jsem ji schválně napsala o něco delší než obvykle. Chtěla bych vás poprosit o názor na tuhle knihu do komentářů, budu moc ráda, a taky bych přivítala kritiku, abych vědět, co chcete jinak, nebo v čem bych se mohla zlepšit. Předem děkuji, jinak každý hlas potěší 🙂