Šepot dračího blesku

Kapitola 7

Bolest mu projela celím tělem a on si nemohl pomoct a z tlamy mu uniklo bolestivé syknutí.
Pozornost všech se teď upřela na něj. Zemní a vzdušný drak sebou škubli v očekávání útoku. Zatímco ledová se k němu vídala klidným krokem a řekla ,,Měl bys být opatrný, to křídlo máš hodně pochroumané nesmíš ho namáhat."
Sorron se podíval na své křídlo a všiml si na něm dlahy a obvazů. Poté se podíval na dračici, která zatím přišla k němu. On ustoupil nevěděl co může čekat. ,,Mám pocit, že kdybych vám chtěla nějak ublížit, né-li zabít, tak to udělám když stě byli v bezvědomí."řekla Luna o s tázacím výrazem se podíval na draky.
Všichni tři na ní hodili tazaví pohled.
Jak to myslí? Přilétlo Sorronovi hlavou.
Dračice jakoby mu četla myšlenky odpověděla. ,,Nevím jak, ale všem se vám povedlo sníst bobule Smrtibludu." Na chvíli se odmlčela a podívala se na každého draka zvlášť, poté pokračovala. ,,Kdybych vám včas nepodala protijed všichni byste zemřeli, ale docela mě zajímá jak ste se v téhle jeskyni octli."
Na to jí nikdo nic neřekl, ale všichni měli zamišlený výraz.
Dračice si povzdechla ,, Jestli mi nechcete nic říct dobrá, ale myslím že tato jeskyně není nejlepším místem pro rozhovor. Pokud souhlasíte odebereme se ke mně domů." Jakmile to dořekla vydala se k víchodu z jeskyně, když už byla skoro venku tak se otočila a řekla ,,Být vámi tak jdu všichni jste zranění a určitě máte hlad... Na otázky bude dost času." Řekla když viděla jak se chtěl ten zemní drak na něco zeptat. Pak opustila jeskyni.
Chvíli bylo v jeskyni dusivé ticho, než se ozvali kroky. To se vzdušný drak rozhodl následovat dračici, nezapomínaje se ohlížet za sebe při náznaku nebezpečí. Když drak odcházel Sorron si všiml že má zavázaný ocas. Tak takhle to musela když říkala ,, všichni jste zranění,,. Když si toho všiml podíval se na zemního draka a zjistil že má ovázané nohy a u pravé přední má i dlahu.
Když vzdušný drak zmizel z otvoru v jeskyní rozhodl se Sorron jít také a stejně jako vzdušný si hlídal záda. Když vylezl z jeskyně spadla mu brada všude byli stromů kterým se barvili listy do podzimních barev a skrz jejich koruny pronikali sluneční paprsky a spadané listí vytvořilo na zemi barevný koberec. Však jeho udív nebyl spojen stoj nádherou, ale hrůzou nad tím co viděl. Když opouštěl domov byl teprve začátek léta. Jak dlouho jsem bál mimo?
Když se trochu zapamatoval pořádně se rozhlédl po prostoru kde stují. Byla to menší nížina o kolo které rostli všemožn3 stromů a rostliny Na okraji nížiny stála Luna a pořizovala ho, tedy néjen jeho ale i vzdušného draka ,který se tvářil podobně jako Sorron, i zemního který zatím vylezl z jeskyně. Přestože si dával pozor na své emoce Sorron v jeho očích vyděl stejnou hrůzu kterou pociťoval i on sám.