Nová část mého života

Kapitola 25

,,Maru musíme jít do města a zeptat se ředitelky co měsíční prsteny dělají a co to světlo bylo."

Hned co skončila škola, jsme rychle šli ke mě domů. Doma nikdo nebyl tak jsme se mohli o tom v klidu bavit. Nebo v tomto případě spíš hádat.

,,Já už tam nikdy nejdu." 

 ,,Jestli se tomu budeš vyhýbat.." ,

,,Tak co? Budu slabá? Už nebudu mět ploutev? Tak to budu jedině ráda! Beztak nám ředitelka lhala a jsme mořské panny kvůli tomu zatracenýmu Vangelisovi!" začala řvát přes celý barák.

 ,,Prosím aspoň pojď se mnou, pak se jí můžeš zeptat proč jsme teda mořské panny."

 ,,Nikdy, rozumíš tomu?" 

,,NE. Ty prostě půjdeš a tečka. Copak ti nezáleží na Anežce? Třeba už i ona zjistila co se stalo. A tam se to všechno můžeme dozvědět."

Majda vypadala zamyšleně když jsem to dopověděla. Bylo jasné že jí na Anežce záleželo, ale vůbec bych do ni neřekla že bude nenávidět i sebe za to co je. Normálně by se s tím prostě smířila a já bych tady řvala. 

,,A jak myslíš že se tam dostaneme když je novoluní?"

Tak nad tím jsem nepřemýšlela. ,,Nevim." 

,,V tom případě mě napadá jít už jedině za Anežkou." ,,Tak rychle." 

Než jsme se dostali do nemocnice byli už tři. Cesta bylo pro nás úplně nekonečná a to stačilo jet autobusem a pak přestoupit na šalinu. Do nemocnice jsme běželi ani nevěděli proč. Až uvnitř  jsme si oddechli a pak šli na informace. Tahle nemocnice byla velká asi jako 2 fotbalové hřiště a ani mapa by nepomohla. Přešli jsme k nějaké paní za přepážkou a vypadala celkem mile. Trochu jsem si oddechla, ta by nám mohla pomoct.

,,Dobrý den, co potřebujete?" Na její cedulce měla napsané: Jarmila Jirásková, poradkyně. Úžasná práce.

,,Dobrý den, naše kamarádka měla dnes ve škole nehodu a sanitka ji dopoledne převezla sem. Nevíte náhodou kde by mohla mít pokoj nebo cokoli o ní?" Slečna Jirásková začala něco ťukat do počítače. Když přestala, vyčetla jsem z její tváře že je zamyšlená a zároveň i zklamaná. To není dobré.

,,Ano, nějaká Anežka Janíková sem byla odvezena, ale bohužel ji teď nemůžete navštívit." ,,Proč?" zeptali jsme se unisono. ,,Za prvé, dneska nejsou návštěvní hodiny a za druhé, právě teď není ani na pokoji." Dořekla.

,,A kde je?" ,,Má pokoj v té levé chodbě a pak doprava, číslo..."

,,Ale kde je teď?" ,,To vám nemůžu říct." Začínali jsme ji lézt na nervy.

,,Ale tohle důležité!" Zařvala už na ni Majda.

,,Důležitější než život vaší kamarádky?" COŽE???? Koukla jsem se vyděšeně na Majdu a ta zase na mě. 

,,Nashledanou." Řekla nám Jirásková a zatáhla rolety. 

Šli jsme si sednout, úplně bezradné a psychicky zničené. Za celý den se stalo tolik věcí že jsem si to musela seřadit. Anežka se prvně přerazila o dveře a pak sebou plácla o zem když šla po schodech. Třídní byl tak blbej že to řekl třídě. Přitom moc dobře věděl že my jsme třída plná blbých kluků kteří všechno zveličí a holky to řeší jako jedny velký drby. Do zítřka si všichni budou myslet že je mrtvá a jestli se Anežka vrátí, budou si o ni říkat že měla nádor v mozku nebo rakovinu. Jenomže co když je pravda někde úplně jinde? Co když za to všechno může Vangelis? A navíc Majdě něco dělal s prstenem a ještě jí nějakým způsobem dal znovu moc. Ale proč? Abychom věděli že je Anežka v nebezpečí? A sám za to nebezpečí může? ,,To nedává smysl."  Ani jsem si nevšimla že jsem to řekla. ,,Co?"

,,Co?" 

,,Právě jsi řekla že to nedává smysl. Co nedává smysl?" ,,Zkusme si to všechno znovu probrat. Celé od začátku jak jsme odešli na hodinu a Anežka ještě potřebovala jít za Keberlovou."  Zašli jsme do nějakého občerstvení a koupili si čaj. Celý den jsme do puntíku rozebrali a když jsme skončily, čaj už jsme měli studený a do poloviny vypitý. Na žádný odpovědi jsme nepřišli a zbytečně jsme měli ještě další otázky. Aspoň jsem ale Majdu donutila že zítra zajdeme do města a zeptáme se na měsíční prsten, to bílé světlo a řekneme jí víc o našich schopnostech atd. Bylo už čtvrt na pět a my jsme furt byli v nemocnici jako kdybychom čekali že se tu objeví Vangelis a všechno nám řekne. ,,Zavolám mámě." Řekla Majda. ,,Já taky." Vytáhli jsme si mobily a já začala vyťukávat číslo. Najednou jsem si všimla nějakého chlapa v červené kombinéze. Byl vysoký, celkem sportovní typ a já si zničehonic vzpomněla. Úplně jsem vystartovala k němu až se Majda lekla a doprovázela mě pohledem. ,,Promiňte.." Stoupla jsem si napravo od něho. Otočil se čelem ke mně a podezíravě na mě pohlédl. ,,Znáte Anežkou Janíkovou? Je to naše kamarádka a dneska ve škole se jí stala nehoda. Přišli jsme ji navštívit ale prý není na pokoji." ,,Ano vím kdo to je ale bohužel nemůžu nic říct." ,,Prosím jsme její kamarádky a bojíme se o ní." ,,Je mi líto." ,,A je aspoň v pořádku." Chlap vypadal že svádí boj sám se sebou. Nakonec jsme aspoň nějakou slušnou odpověď dostali. ,,Už není v ohrožení života. Vaše kamarádka bude brzo v pořádku. Můžete ji navštěvovat každé pondělí, středu a pátek." Odešel a já se málem úlevou zhroutila na zem. ,,Tak co?" Musela jsem se ještě několikrát nadechnout než jsem se zmohla k odpovědi. ,,Už je v pořádku, ve středu ji můžeme navštívit." Majda si oddechla stejně jako já před chvílí a pak se začala smát. A já se k ní velice ráda přidala.