Nová část mého života

Kapitola 19

O víkendu jsem nic moc nedělala. Jen se učila na testy, hrála na kytaru ale tentokrát jsem se rozhodla zlepšit své schopnosti a převážně oheň. Dívala jsem se na několik obrázků abych se inspirovala. Dokonce jsem zašla do knihovny ve vodním městě jestli tam nenajdu nějaké knihy na kouzla. Jediné místo kde jsem mohla v klidu cvičit bylo jezírko. Naučila jsem se vykouzlit oheň, usušit vodu a zapálit lehce hořlavé věci jako pavučiny, svíčky a listy. Párkrát jsem se zkoušela ohně dotknout jestli nejsem odolná ale byli z toho jen popáleniny na prstech. Ve větru jsem jenom zvedala a odhazovala věci ale blesk mi nešel vůbec. Jen ovládat elektronické spotřebiče. Ale oheň mě bavil nejvíc. Byla jsem tím šíleně uchvácená.

V pondělí ráno mě zarazilo hned několik věcí. Nesvěděli mě nohy, neměla jsem žízeň a když jsem vyšla na slunko nedusila jsem se tak šíleně jako ryba. Cítila jsem se normálně až mi to přišlo ujeté. Zkusila jsem zapálit svíčku ale nic. Dotkla jsem se vody ale taky nic. Napsala jsem holkám jestli už zjistily co se děje ale nic nevypátraly. Jenom to že se k nám možná vloupal Vangelis a odstranil nám schopnosti. Nebo mořští muži.

Ve škole jsme se všechny tři sešli ještě před začátkem hodiny v jedné buňce se třídami z prvního stupně.

Simča: ,,Co když nás proklela ta Ivana?"

Majda: ,,Ona něco takového umí?"

Simča: ,,Ovládá prý temnou magii a vodu."

Majda: ,,A nelhala vám?"

Já: ,,To určitě ne. Dokázala rozvířit vodu pří před našima očima. Ale podle mě by nedokázala jen tak někomu odstranit schopnosti." Rozhlédla jsem se jestli nás náhodou někdo nesleduje. I holky chvilku přestaly mluvit a koukli se za záda. Od diskotéky jsme byli paranoidní všechny. V tu chvíli zazvonilo na hodinu. ,,Běžte já musím ještě za Keberlovou kvůli tomu co se stalo v těláku." Ještě před tím než jsem se stala mořskou pannou jsem si v tělocviku narazila prst na kterém jsem měla prsten. Keberlová mě chtěla vidět jenom proto jestli jsem v pořádku. Koukla jsem na hodiny. Měla jsem jenom 5 minut čas ale pak jsem si všimla že za sloupem stojí Ivana se zamyšlenou hlavou. Najednou otočila hlavu a uviděla mě. Lekla se a hned utekla. A kousek od toho sloupu jsem stála a povídala s Majdou a Simčou.  Měla jsem mozek na obrátkách. Proč by nás poslouchala? A co si o nás myslí pokud slyšela náš rozhovor. Bála jsem se že jí to dojde. Pokud se opravdu zajímá o magii a veškerý nadpřirozeno tak jí to dojde rychle že jsme to co jsme. Bože i v duchu jsem se bránila, říkat slovo mořská panna. Pak jsem ucítila obrovskou ránu na hlavě. Upadla jsem hned na zem díky té ráně a těžké tašce. Až na zemi jsem si uvědomila že někdo prudce otevřel dveře a vrazil mě do hlavy a loktu. Vyšla Keberlová. Zrovna ta která má na srdci zdraví všech dětí na škole mě musí zranit. ,,Anežko ježiši kriste!" Začala ječet. Nikdy ze sebe nevydala sprosté slovo. Byla stará a vlasy měla hnědé až skoro šedé, z obličeje vypadala trochu jak chlap.

,,Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Já nevěděla že tam stojíš. To takhle nemůžeš stát za dveřma."

 Jako bych to nevěděla.

 ,,Kam jsem tě praštila?" Ještě celkem omámená jsem jí odpověděla. ,,Na hlavě a trochu loket." ,,Ukaž..." Řekla a naklonila mi hlavu. Ukázala jsem jí kde to bolí. ,,To není sranda Anežko, vždyť můžeš mít klidně otřes mozku." Mezi jejím káráním jsem si stoupla a nečekaně se mi z očí vyronily slzy. ,,Sedni si." A aby toho nebylo málo přišel za námi můj třídní. Keberlová mu vysvětlila co se stalo. Já jsem se mezitím dopotácela k lavičce. Něco jsem si totiž neuvědomila. Během celého víkendu jsem pořádně nejedla a vůbec nespala. Žízeň jsem cítila ale nevšímala si jí. A to jsem si teď říkala jak špatně na tom jsem. Rozbrečela jsem se ještě víc. Třídní netušil co se mnou stejně tak na tom byla Keberlová. Vyučování se mi zhoršilo, slza mi kápla na nohu. ,,Máme tě odnést do sborovny a zavolat mámě?" S mámou jsem se bavila míň a míň, slzy kapaly už i na podlahu. Přece jenom jsem v sobě našla sílu a přikyvovala.  Vstala jsem a otřela si slzy. Oba dva učitelé byli vedle mě jako hlídka. Prošly jsme průchodem kde ještě dříve byli dveře. Absolutně jsem nevnímala realitu. Tak moc že jsem zapomněla na schod za dveřmi. Nohou jsem prudce dopadla na schod a podlomilo se mi koleno. A v tu chvíli jsem si všimla že je definitivní konec.